Vážený pane předsedající, vážený pane ministře a kolego senátore, vážené paní kolegyně, kolegové. Tento zákon je pro české zemědělce a české zpracovatele zákonem naprosto klíčovým. Tyto dva segmenty čekaly zhruba 8 let, než se k něčemu v legislativním procesu zkrátka vláda dopracuje. Ten zákon se nerodil lehce. A já bych tady na úvod vzpomenul to, co jsem včera vzpomenul na našem výboru.

Psal se rok 1994, ministrem zemědělství byl Josef Lux, bylo to někdy na podzim ve Větrném Jeníkově. Byla tam velká zemědělská sešlost. Větrný Jeníkov je místo, kde se pravidelně několikrát ročně konají významné zemědělské akce. Když to skončilo, tak si nás asi 15 vzal do salonku k diskusi. A položil nám otázku, co si myslíme, že bude největší problém velkého resortu v zemědělství v budoucnosti. Všichni jsme mu odpovídali, každým to viděl nějakým jiným způsobem. On nás vyslechl a řekl nám přibližně toto: „Pánové, máte v mnohém pravdu, ale já to vidím trochu jinak. Podle mého názoru" – a psal se rok 1994 – „podle mého názoru hlavní problém českého zemědělství bude boom potravinových obchodních řetězců."

Je škoda, že Josefa Luxe potkal osud, který ho potkal, protože tady na této epizodě nebo příhodě, která je opravdu pravdivá, se ukazuje, že ten člověk měl vizi a že zkrátka a dobře uměl. Já bych tady chtěl doplnit, mluvilo se tady o osmi obchodních skupinách a desetitisících zpracovatelů jejich dodavatelů, to znamená, obecně řečeno, potravinářů. To je jenom část potravinové vertikály. Ta základna, kde se vyrábějí suroviny pro zpracovatele, to znamená pro potravináře, oni z toho dělají potraviny, které prodávají obchodníkům, tak ta základna čítá zhruba třicet tisíc výrobních subjektů, od naprosto malých až po takové giganty, jako je třeba Agrofert. Ale není tady v republice jenom Agrofert.

Čili ta potravinová vertikála je tak postavena, že v čele na té špičce je 8 korporací, pod nimi je 10 tisíc potravinářů a tu základnu tvoří asi 30 tisíc subjektů. Nemusíme být ani žádnými velkými znalci ekonomy a nemusíme kolem toho mít podrobné znalosti, abychom už tady z tohoto poznali, kdo má asi tak v té vertikále rozhodující roli. Stoprocentně to nejsou potravináři, jak tady řekl předřečník, i když souhlasím s tím, že zájmy prvovýrobců a zájmy potravinářů jsou v mnohém protikladné. Ale ten, kdo v potravinové vertikále velí, to nejsou potravináři, ale to jsou obchodní řetězce. A obchodní řetězce...

Nejsou to tedy potravináři, ale jsou to obchodní řetězce. A přitom jsou to ty obchodní řetězce, kde hlavní roli, myslím si, že tak z 90 %, kdyby se to finančně spočítalo, jsou obchodní řetězce, které jsou v majetku zahraničního kapitálu. Čili kdyby se udělal nějaký příměr, tak obchodní řetězce pro mě – a znám tu situaci, byl jsem v tom – tak ty obchodní řetězce, to byly jednosměrné potravinové dálnice ze zahraničí do České republiky.

Včera jsem se díval na ČT24, a jedna kolegyně mě zaujala větou, vyvozuje z tohoto zákona, bude-li přijat, že tyto zahraniční řetězce nebudou riskovat a nebudou kupovat české potraviny od českých zpracovatelů. Já vás můžu ubezpečit, že čeští zemědělci a čeští potravináři už 20 let za toto riskování bojují, aby to od nich kupovali. Ale ta koncovka je taková, že když se vezme finančně prodej potravin – a ještě jsem nedodal, že ty řetězce ovládají 80 % maloobchodního trhu potravin v ČR a těch 20 % zbývá na to množství těch malých obchodů atd. –, tak ty obchodní řetězce plně využívají tuhle svou sílu. A nemůže to být tak... Ale chtěl jsem říct to, že asi 40 % potravin ve finančním vyjádření už dovážíme. A ten podíl stále roste.

A kdyby se to převedlo na nějaké komodity, tak třeba u vepřového masa, což já pokládám za naši ostudu, tak u vepřového masa už se dováží přes 50 %. A vepřové maso je jeden ze základů našeho jídelníčku z živočišné produkce. Chci říct, že výsledek této politiky, i politika obchodních řetězců, já vidím výsledky následující – ta jejich obchodní politika je následující. Zaprvé je to stlačení cen a dost často to bylo stlačení nákupních cen pod výrobní náklady, tzn. stlačení cen směrem k potravinářům, ke zpracovatelům. A ti potravináři, ti zpracovatelé neudělali nic jiného, než že to přenesli na zemědělce, na toho prvovýrobce. Ten už to neměl kam dál přenést a ten se s tím musel nějakým způsobem vyrovnat. Tato politika, která byla volná, neregulovaná, řekl jsem, že 8 let jsme bojovali za tento zákon, dopadlo to tak, že se dramatickým způsobem – ti zemědělci se přizpůsobili, nic jiného dělat nemohli – dramatickým způsobem jsme snížili stavy chovaných hospodářských zvířat. Tam začíná potravinová soběstačnost, tam začíná základ agrární soustavy, kde pokud dobytek je, tak na polích jsou jiné plodiny než je obilí, řepka a kukuřice, tam začíná zaměstnanost na venkově, tam začíná zaměstnanost ve zpracovatelském průmyslu atd.

A ty stavy hospodářských zvířat – a neříkám, že to je jediný důvod, ale je to jeden z hlavních důvodů – poklesly na stavy pod 50 % toho, co se tady chovalo dřív. Ale přitom neříkám, že to, co se tady chovalo dřív, že ta vysoká výroba a to vysoké zatížení mělo zůstat.

To byl extrém. Ale toto je prostě druhý extrém. Čili výsledek byl, že se prudce snížila domácí produkce živočišné výroby, zaměstnanost v prvovýrobě a zaměstnanost ve zpracovatelském průmyslu. Nepřímo to mělo vliv na krajinu, na pole, protože zmizelo třeba s redukcí stavu hovězího dobytka na 44 % – 550 tisíc hektarů zelených ploch z českých polí, to znamená krmných pícnin. Dřív byl každý třetí hektar zelený, teď je každý šestý hektar zelený.

Začala mizet potravinová soběstačnost a dováží se, jak jsem řekl ve finančním vyjádření, už 40 % naší spotřeby. Toto je vývoj u nás. Toto je vývoj v přistoupivších zemích, s výjimkou Polska a s výjimkou Slovinska. Polsko hraje jinou politiku, zejména k obchodním řetězcům. Kdo tam jezdíte, nebo kdo máte informace, tak to musíte potvrdit. Polsko je zatím soběstačné v potravinách a Slovinsko – to je malá země, která svou produkcí zkrátka je nevýznamná. Ve všech ostatních zemích – to, co jsem tady popsal, ten proces – to šlo všechno jako přes kopírák. Slovensko, Maďarsko, atd.

Naproti tomu ve starých zemích EU si výrobu podrželi. Německo například zvýšilo – už tak exponovanou výrobu vepřového masa podrželi. Do toho obchodního prostoru prostě my ty potraviny zkrátka dovážíme. Už jsem to tady jednou říkal. Zopakuji.

V ČR nemůže nastat, ať je rok jakkoliv neúrodný, tak nemůže nastat nedostatek obilí. Podle úrody, je úplně jedno, jaký je rok, jsme v situacích po žních rok co rok, že musíme vyvézt 2 – 3,5 milionu tun obilí, protože to tady nemá užití, nemá to spotřebitele. Vyvezeme to zejména do Německa a do Polska. Mluvím o krmném obilí. Tam z tohoto obilí z větší části, nebo z rozhodující části tohoto obilí vykrmí, řeknu to laicky, vykrmí prasata, vykrmí drůbež, vyrobí vajíčka, zaměstnají lidi, zůstane tam přidaná hodnota a pak se to vozí sem. Proto vozíme přes 50 % vepřového masa.

Já tady nechci stavět obchodní řetězce jako absolutní strašáky, ale jeden z rozhodujících důvodů, proč tento stav je, že stát si nevšímal potravinové politiky, že prostě tomu nechal naprosto volný průchod.

Já ten zákon chápu tak, že není proti obchodním řetězcům, ale ten zákon má narovnat obchodní vztahy v té potravinové vertikále a má ochraňovat trošku zkrátka ty slabší.

Poslední poznámka – vztah k zemědělci a potravináři. Já sám jsem jednou vedl demonstraci zemědělců, chovatelů prasat. Láďa Steinhauser se jednoho dne zimního probudil a ráno měl před fabrikou 500 rozzuřených chovatelů prasat. Takže mě nikdo nemůže podezírat z toho, že prostě tu situaci neznám. Ale ty vztahy se postupně nějakým způsobem konsolidují, protože český zemědělec nemůže být bez českého zpracovatele, musí to zboží někam prodat – a všechno neprodá do zahraničí. Může prodat obilí, ale těžko prodá všechno. A český zpracovatel obráceně nemůže postavit prostě svůj výrobní program, kde není žádný český zemědělec. To nejde. Už ti zemědělci a zpracovatelé ušli kus cesty – a toto už tak úplně neplatí. Důkazem je, že prezident Agrární komory, když jsem skončil já, tak nově zvolený prezident Agrární komory, Ing. Toman, je současně prezident Potravinářské komory. Kdyby to tak bylo, kdyby ten vztah byl tak vyhrocený, tak ti zemědělci by toho Mirka Tomana před 2 lety, v březnu to budou 2 léta, nezvolili.

Sečteno, podtrženo – tento zákon je klíčový pro české zemědělce, pro české potravináře. Nepřímo je klíčový pro narovnání agrární soustavy, to znamená trošku pozvednutí živočišné výroby, která by přinesla pozvednutí pracovních příležitostí. Celé by to přineslo změnu v naší krajině, znovu by se tam vracely plodiny, které odsud zmizely. Čili tento zákon je klíčový nejenom pro zemědělce, ale i pro celou společnost. A nemyslím si, že dovozy potravin, že by tak závisely na zahraničních potravinách v této době, nemyslím si, že to je ta pravá politika. Já to takhle vidím. Není to jenom pro zemědělce, není to jenom pro potravináře, má to i daleko širší souvislosti. Čili ten zákon samozřejmě podporuji. A prosím všechny, kteří toto zváží, aby to podpořili taky. Děkuji.