Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,

před 75 lety, na začátku května roku 1945 byl konec 2. světové války na spadnutí. Adolf Hitler byl mrtev, 30. dubna v Berlíně spáchal sebevraždu. Přesto Praha stále nebyla svobodná.

Touha po svobodě v Praze vrcholila. Pražané se rozhodli přes rizika, přes oběti, které je čekaly, se nakonec zbavit fašistických okovů sami. Je symbolické, že Pražské povstání začalo bojem o pražský rozhlas. Bojem o svobodu slova.

Po počátečních úspěších začali pražští povstalci vidět, že boj bude nesmírně těžký. Německé jednotky byly dobře vybavené a dobře organizované. Proto Pražské povstání přineslo 3 tisíce obětí. Přesto Pražané bojovali. Nečekali a bojovali.

Na tyto chvíle nesmíme nikdy zapomínat. Musí být naší přirozeností si je každoročně připomínat.

Pokud tak totiž nebudeme činit, znamená to, že zvyšujeme nebezpečí, že opět přijde někdo, kdo se bude chtít zmocnit naší svobody.

Pokud totiž tak nebudeme činit, znamená to, že zvyšujeme nebezpečí, že opět začneme poslouchat někoho nebo věřit někomu, kdo se bude snažit ostatní umlčet a sám bude říkat, že pro nás nejbezpečnější a nejlepší je poslouchat, prosit, děkovat a být vděčný.

Pokud totiž tak nebudeme činit, znamená to, že zvyšujeme nebezpečí, že opět přijde někdo, koho budeme poslouchat, komu budeme věřit, on se bude snažit ostatní umlčet a sám bude říkat, že pro nás nejlepší a nejbezpečnější je být lokajem.

Může to tak říkat třeba proto, že on sám již lokajem je.

Vážení přátelé, Pražské povstání začalo bojem o Český rozhlas, začalo bojem o svobodu slova. Nesmíme na to nikdy zapomenout a prosím, nenechme se umlčet.