Děkuji za slovo, pane předsedo, pane místopředsedo vlády, kolegyně, kolegové. Já už některá čísla, která tady zazněla od kolegyně zpravodajky, uvádět nebudu, ale půjdu na věc. Možná bych to ráda doplnila zase jinými ukazateli a jinými čísly.

Že ta situace je dlouhodobě neradostná, to už tady zaznívá opakovaně. Otázka je, co s tím tedy, kromě těch proklamativních slov, u nás uděláme. Myslím si, že tím, že se nemáme čím chlubit, když v Česku máme druhou nejvyšší platovou diskriminaci žen v Evropě. Čteme o diskriminaci žen na trhu práce a v poslední době například i v oblasti zdravotnictví. Začínající lékařky jsou podle výzkumu společnosti Mladí lékaři, mohly by vyprávět o tom, kde by je nejradši jejich mužští kolegové chtěli vidět. V této problematice se shromažďují indexy, a to indexy rovnosti mužů a žen. Mám tady čísla ze dvou let, porovnání z let 2019 a 2020, kdy Česká republika v rámci Evropské unie obsadila 21. místo a zaostává zejména v oblasti účasti žen na rozhodování a v oblasti rozdílů průměrných mezd mužů a žen. Vloni v podstatě jsme dopadli čtvrtí od konce, za námi jsou už jenom Maďaři, Řekové, Bulhaři a Malta.

Podpora rovného zacházení pro muže a ženy je v rámci Evropské unie sice asi jedna z nejvyšších na světě, ale přesto tato čísla v žádném případě nejsou uspokojivá. A ani by tedy neměla být. Přitom se ví, že vytvářením nebo zachováním těchto genderových nerovností si ekonomicky, společensky hodně škodíme. Genderová rovnost je podle různých výzkumů předpokladem inovativní, konkurenceschopné, prosperující ekonomiky, ví o tom mnoho firem, které tedy si troufly ženy, schopné, úspěšné ženy do vedení svých podniků vzít. My se tady o tom taky občas bavíme.

Paní předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyen, nás v tomto sdělení tak trochu varuje a upozorňuje na to, že rozdíly odstraňujeme jen velmi, velmi pomalu. Těch oblastí, v nichž bychom měli přidat, je hodně. Zaměstnání, mzdy, péče, postavení ve společnosti nebo důchody. Naopak v Čechách se nám daří pozitivní změna v přístupu ke vzdělání, a i tam čísla hovoří o jisté nerovnosti, pokud je z vysokoškolských studentů 75 % žen, tak kde jsou potom ty ženy v těch vedoucích pozicích a kde mají ty odpovídající platy?

Velkým problémem, na který tento dokument také poukazuje, je genderově podmíněné násilí a diskriminace na základě pohlaví. Vím, že v našem prostoru a v našich nedospělých demokraciích se tyto věci často bagatelizují a zesměšňují. Moc mě to mrzí, a protože i tohle je výrazem nevyspělosti naší demokracie, přitom 33 % žen v Evropské unii zažilo fyzické nebo sexuální násilí. Spolek proFem na to zejména již realizoval několik výzkumů a my v Čechách z toho zase vycházíme hůř, než je průměr v Evropské unii. Vítám proto, že u nás nyní vzniká databáze rozsudků u případů sexuálního nebo domácího násilí. Snad pomůže zlepšit současný stav, sjednotit verdikty a zjednodušit obětem cestu k odškodnění.

Soudci podle nich tuto problematiku mnohdy bagatelizují. Připomínám, že podle dat v České republice jen loni vyhledalo lékařskou pomoc 168 tisíc obětí domácího násilí. Sociologický ústav Akademie věd upozorňuje, že narůstá počet incidentů domácího násilí, což je zřejmě i z toho, že se zvyšuje poptávka po službách organizací pomáhajících obětem tohoto násilí. Navíc máme zprávy od expertů o tom, že domácí násilí během pandemie patrně nabralo na síle. Ostatně na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí cílí také z různých stran očerňovaná Istanbulská úmluva. Nic si nenalhávejme, máme mezery v poskytování pomoci obětem různých forem násilí, a to ze strany státních institucí, zejména policie, soudů a orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Liší se postupy policie, odborů, ochrany, OSPOD a chybí často metodiky. Proto je z mého hlediska na místě vychovávat každou novou generaci k genderové rovnosti, tedy odstraňovat v ní genderové stereotypy, posilovat práva obětí, zabývat se více tak palčivými problémy, jakým je i domácí násilí. Vidím potenciál v tom, že jako země Evropské unie si můžeme vyměňovat příklady dobré praxe, osvědčené postupy, které někdy někde už zafungovaly. Toto bychom měli podstatně více využívat. A zároveň si dovolím plédovat za zacílenou podporu aktivit občanské společnosti a neziskovek při předcházení genderově podmíněnému násilí. Předpokládám, že i vy, páni senátoři, paní senátorky, pracujete s těmito organizacemi ve svých okrscích. Za všechny jmenuji intervenční centra, jistě si pamatujete i na kampaň Mlčení bolí, které jsme se stali někteří tváří. Ale když si tak po léta stěžujeme, možná, že by bylo dobré si říci pár konkrétních čísel. Já jsem si dovolila z Úřadu vlády vytáhnout konkrétní podporu finanční, která zaznívá v médiích v různém kontextu, prosím, posuďte se mnou.

V roce 2016 měla vláda na podporu této problematiky 5 milionů korun a bylo téměř 5 milionů rozděleno. Požadavky však byly na 16 milionů, takže když si to představíte, v rámci republiky bylo 11 podpořených projektů a 25 jich zůstalo bez podpory. V roce 2017 byl rozpočet 7 milionů, rozděleno bylo téměř 7 milionů, požadavky už však byly 18 milionů. Podpořených bylo tedy 15 projektů, 13 zůstalo nevyslyšených. V roce 2018 byl rozpočet 7 milionů, rozděleno téměř 7, požadavek na 9 atd. Pozor, v roce 2019 na základě zásahu poslanců SPD byl rozpočet pouze 2 miliony, to už je před 2 lety, rozděleny nakonec byly téměř 4 a požadavek byl na 16. Uspokojeno bylo 7 projektů, požadavek byl na 23. Pod tíhou tohoto zřejmě jsou opět na rok 2020 připraveny na čerpání těchto důležitých projektů 2 miliony, rozděleno ve finále Úřadem vlády byly téměř 4 miliony, požadavek je na 8. Ten počet požadavků projektu stoupá, protože už zřejmě vědí kolegové, že si na ty peníze nesáhnou. Suma sumárum byla celkem podpořena zhruba jedna třetina až polovina projektů, které by nám pomohly pořešit situaci, která není, řekněme, růžová.

V tomto sdělení se také zmiňujeme nebo zmiňuje se tam velký problém pro zlepšení rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem. Je to taky téma, o které se tady čas od času otřeme, ale jenom spíš takovým povzdechnutím. Je naprosto klíčové, že by oba rodiče měli pociťovat odpovědnost za péči o rodinu a mít možnost ji vykonávat. Buďme proto v našem národním právu více pro pružné uspořádání práce, sdílení pečovatelských povinností a podobně. Myslím si, že to není tak složité, umožnit rodině s malými dětmi pružnou pracovní dobu, aby jeden rodič mohl ráno brzy odejít bez dětí, druhý je v klidu vypravit, a ten, co jde brzo ráno, zase skončí dříve a může ty děti vyzvednout ze školky, aby šli všichni domů jako lidi. Je to samozřejmě otázka daňová atd., ale byl by to významný krok k našim rodinám, aby si samy mohly pečovat o své děti, po tom často voláme. Chci tím říci, že text tohoto sdělení vítám a podporuji. Přála bych si, aby se nestal jen dalším z mnoha dokumentů, v němž se píše o tom, co vše by se mělo, jak by to bylo dobré učinit, proto, aby se odstranily genderové nerovnosti. Chtěla bych naopak, abychom si z něj vzali inspiraci pro tvorbu našich zákonů a především pro naši praxi. Pokud by se podařilo učinit některé zásadnější kroky, a to už do roku 2025, pak by to byl, myslím, slušný pokrok, když pomyslíme, že jsou genderové nerovnosti velké, jak jsou zažité a jak hluboce pod kůží je máme. Děkuji za pozornost.