Děkuji za slovo, pane předsedo, pane místopředsedo vlády, kolegyně, kolegové. Já už některá čísla, která tady zazněla od kolegyně zpravodajky, uvádět nebudu, ale půjdu na věc. Možná bych to ráda doplnila zase jinými ukazateli a jinými čísly.

Že ta situace je dlouhodobě neradostná, to už tady zaznívá opakovaně. Otázka je, co s tím tedy, kromě těch proklamativních slov, u nás uděláme. Myslím si, že tím, že se nemáme čím chlubit, když v Česku máme druhou nejvyšší platovou diskriminaci žen v Evropě. Čteme o diskriminaci žen na trhu práce a v poslední době například i v oblasti zdravotnictví. Začínající lékařky jsou podle výzkumu společnosti Mladí lékaři, mohly by vyprávět o tom, kde by je nejradši jejich mužští kolegové chtěli vidět. V této problematice se shromažďují indexy, a to indexy rovnosti mužů a žen. Mám tady čísla ze dvou let, porovnání z let 2019 a 2020, kdy Česká republika v rámci Evropské unie obsadila 21. místo a zaostává zejména v oblasti účasti žen na rozhodování a v oblasti rozdílů průměrných mezd mužů a žen. Vloni v podstatě jsme dopadli čtvrtí od konce, za námi jsou už jenom Maďaři, Řekové, Bulhaři a Malta.

Podpora rovného zacházení pro muže a ženy je v rámci Evropské unie sice asi jedna z nejvyšších na světě, ale přesto tato čísla v žádném případě nejsou uspokojivá. A ani by tedy neměla být. Přitom se ví, že vytvářením nebo zachováním těchto genderových nerovností si ekonomicky, společensky hodně škodíme. Genderová rovnost je podle různých výzkumů předpokladem inovativní, konkurenceschopné, prosperující ekonomiky, ví o tom mnoho firem, které tedy si troufly ženy, schopné, úspěšné ženy do vedení svých podniků vzít. My se tady o tom taky občas bavíme.