Digitalizace je jedno z náboženství dneška. Sníme o něm, modlíme se k němu, doufáme, že nám přinese mnohé užitky. Ale je to jen nástroj, navíc nástroj velmi nákladný, které ve většině agend nepřináší úsporu personální, časovou ani finanční. Digitální oblast má veřejnoprávní a soukromoprávní rozměr. Ten veřejnoprávní představuje kontakt občana se státem. A právě letošní rok a neúspěšná digitalizace stavebního řízení ukázala, že sice digitalizaci můžeme všemožně podporovat, ale že to nemá být cesta jediná. Vždy má vedle té digitální existovat pro občana i cesta osobní nebo poštovní. Koneckonců i tak digitální velmoc, jakou je Estonsko, stále pro nedigitální zájemce onu osobní nebo papírovou cestu ve všech agendách ponechali.

Navíc ve všech věkových kategoriích existuje přibližně pětina populace, která digitální cestu používat nechce. I proto se v Senátě dlouhodobě zabývám právem na nedigitální život a 11. února 2025 proběhne v Senátě pod záštitou Ústavně-právního výboru seminář věnovaný právě této problematice.

Soukromoprávní rovina digitalizace představuje zejména mládež a zhoubný vliv sociálních sítí a nových médií. Naše společnost a zejména rodiče malých dětí se budou muset s digitálními komunikacemi zacházet a omezovat jejich používání. Abi digitalizac epomáhala, a neškodila.

Tématem našeho dnešního setkání je TAKZVANÁ digitální odpovědnost. Pojďme si ale rovnou říci, že ve skutečnosti tu jde o komunikaci. A o odpovědnost při komunikování mezi sebou s přihlédnutí k tomu, zda má tato odpovědnost v době dnešních technologických dispozic nějaká speciální specifika. Asi si myslíme, že má, jinak bychom se tu nesešli. Ale to nás nesmí odvést od základní myšlenky, že principy odpovědnosti za vzájemnou komunikaci jsou univerzální a platné v jakémkoli stupně vývoje komunikačních technologií a že jakási digitálními technologiemi určená "odpovědnostní" specifika jsou jsem čímsi navíc. Čímsi, co k dosavadním univerzálním principům odpovědnosti přidáváme, ne čím je nahrazujeme. Tato specifika jsou spíše kvantitativní než kvalitativní. Týkají se zvýšené rychlosti komunikace, univerzálnosti šíření, "nesmazatelnosti", snadnosti posouvání kontextu a podobně. A stejně tak specifické rysy soudobé komunikace se od stávajících liší jen kvantitativně, nejde o žádnou novou kvalitu. 

Když se debatuje o různých komunikačních platformách, skloňuje se nejčastěji termín "nezávislost". Musím říci, že tomu slovu moc nerozumím. Nezávislost na kom? Na čem? Mám podezření, že ti, kdo nejvíce šermují pojmem nezávislost, chtějí jen zakrýt svou závislost. Když vypustíme pojmy zodpovědnost a nezávislost, vidím se za nimi nenápadně plížit toho třetího vzadu: regulaci. Zodpovědnost a nezávislost jen kryjí terén pro regulaci. Proto namísto nezávislosti razím daleko zásadnější pojem, a tím je PLURALITA. Zvykli jsme si, že u tématu odpovědnosti a nezávislosti hovoříme nejčastěji o opatrnosti nad tím, co vypustíme z úst nebo naťukáme do klávesnice. Ale to není žádný objev moderní doby, to nám přece všem  už jako říkali rodiče: přemýšlej dřív, než otevřeš pusu. Když ale místo nezávislosti dosadíme pluralitu, vyjeví se nám odpovědnost úplně jiná. Ta, kvůli níž i nyní přednáším tuto krátkou řeč.

Nezodpovídáme totiž jen za to, co šíříme, ale i za to, co jsme se rozhodli zamlčet. Jestliže kvůli lenosti, pohodlnosti, strachu či autocenzuře pomlčíme o tom, co mají druzí vědět, neseme ještě větší odpovědnost, než když něco neopatrně plácneme.

Digitální věk vyžaduje mnohem vyšší pluralitu. A té napomůžeme jen tím, že nebudeme mlčet.

Mé vystoupení na konferenci v Poslanecké sněmovně dne na konferenci o digitální odpovědnosti.