Poslanecká sněmovna schválila před několika dny redefinici trestného činu znásilnění. Odhlédněme od toho, že zásadní změnu trestního zákoníku, o níž se ve veřejné sféře debatovalo mnoho let, schválila ve zrychleném čtení během dvou dnů. Změnu neprosazovali právníci (policisté, soudci, advokáti), ale politici, neziskovky a aktivistické skupiny. V průběhu debat padala ze strany od zákonodárců i zástupců Ministerstva spravedlnosti slova o nezbytnosti povinného vzdělávání soudců včetně konstatování, že nález Ústavního soudu, který povinné vzdělávání zrušil, se považuje za překonaný.

Pro své vystoupení jsem si zvolila název: justiční tabu. Shodou náhod jsem minulý týden zorganizovala školení Unie rodinných advokátů, které mělo tabu v rodinách jako velké téma. O čem se nemluví, co dříve či později vybublá na povrch a způsobí obrovskou paseku. V rodině, v politice i v justici.

Ale zpět k redefinici znásilnění, resp. k prvnímu justičnímu tabu: Jak se soudci a státní zástupci celoživotně vzdělávají? Vzdělávají se všichni? Co s těmi, kteří tak nečiní? Jak je přimět, jak motivovat, jak ověřovat, jak vzdělávat?

Tabu číslo dvě: Jak zajistit, aby čerstvě jmenovaný soudce na vysoké úrovni odborné i charakterové vydržel na stejné úrovni dalších 40 let? Jak zajistit, aby neokoral, aby nevyhořel, aby nepodlehl svodům, nestal se cynikem? Aby nezapomněl, že rozhoduje o lidských bytostech?

Tabu číslo tři: Jsou soudci skutečně nezávislí? Formálně jistě, musejí být. Ale my přece víme, že nikdo není nezávislý. Každý z nás, každý člověk, je závislý na své finanční situaci, na politice, kterou podporuje, na rodině, z níž vyrostl, na prostředí, v němž žije, na svém zdravotním stavu, na kamarádech, s nimiž chodí do hospody. Kruciální otázka tedy zní: jak o svých závislostech vědět a jak je eliminovat v práci. A pak zajistit nezávislost justice na dělbě moci.