Vážení podporovatelé, kritici - a ano, i vy, co vždy připraveni vypouštět své smrady, ať už zveřejním cokoli.

Je to rok, co jsem aktivně vstoupila do politiky. Rok ode dne, kdy jsem na tiskovce oznámila svůj úmysl kandidovat do Senátu za obvod č. 7. Možná jsem v tu chvíli ani netušila, jaká ohromná změna života mě čeká. Změna osobní i profesní. Čeho všeho se budu muset vzdát, co vše obětovat, co vše změnit.

Ihned po zveřejnění kandidatury jsem začala mnohem častěji než dříve - vlastně denně – jezdit po všech vesničkách naší krásné krajiny, více se potkávat s normálními lidmi, poslouchat, co je trápí a co je těší. Jako jediná kandidátka z celé republiky jsem si musela nasbírat tisíc ověřených podpisů, protože jsem kandidovala jako nezávislá, nenavrhla mě žádná politická strana ani hnutí. Dala jsem do kandidatury všechen svůj čas a sílu, opustila fungující praxi, obětovala víc než milion ze svých úspor.

Vypadalo to na marný boj. Proti mně stál úřadující senátor, kandidát nejsilnější parlamentní strany a kandidát vládní koalice. Proti těm třem na první pohled mission impossible. Tím spíše, že jejich billboardy zaplavily celý kraj a v médiích jich bylo všude plno. Já měla billboard jeden a v ruce štosy letáků. A také odvahu vlézt do každého krámku, do každé hospůdky, přijít ke každému plotu či domu. Jen a jen díky tomu jsem pak k překvapení všech (i ke svému) vyhrála. Jenže tím to teprve začalo.