Tisk, který dnes máme na stole, obsahuje řadu paradoxů.

Paradox první: Vláda počítá úsporu z teoretického rozpočtu, který je produktem automatického působení mandatorních výdajů namísto klasického srovnání vůči výši rozpočtu předchozího roku. Takto bychom poněkud originálně mohli označit jako úsporu i schodek, který by byl mandatorními výdaji automaticky prohlouben o vyšší částku, než je zmiňovaná konsolidační úspora.

Budeme-li porovnávat konsolidaci obvyklým způsobem, zjistíme, že její faktická výše pro příští rok dosahuje výše rozdílu mezi letošním plánovaným schodkem a návrhem schodku na rok příští. To je pouze polovina konsolidace prezentované v květnu tohoto roku, kdy vláda balíček představovala.

Paradox druhý: Oficiální státní rozpočet neukazuje celkový schodek. Ten bude fakticky o desítky miliard korun vyšší. Nepatří do něj například podstatná část investic do silnic a dálnic, které se financují přes mimorozpočtový Státní fond dopravní infrastruktury. Ten může podle nového zákona, který letos prosadila vláda, vydávat samostatné dluhopisy. Vyrábí tak další státní dluh za 30 miliard korun, ty se však do schodku státního rozpočtu nepočítají.

Paradox třetí: Úprava ve výdajích je ze 70 % tvořena škrtem dotací. Pouze třetina připadá na aktivnější formy úspory v provozních výdajích státu, škrty výdajů na platy apod. Z balíčku plyne úporná snaha o zamaskování faktického zvyšování daní z příjmu fyzických osob pomocí rušení výjimek. Rušení výjimek je obecně správná cesta, ale reálně jde opět o zvýšení daňové zátěže obyvatel. A taky bychom si měli všímat zvýšení progrese.

Paradox čtvrtý: Ačkoliv už více než rok ze všech stran všichni slyšíme, že musíme šetřit, a že tedy nejvíc ze všeho musí šetřit stát, snižování výdajů, které je hlavním problémem našich veřejných financí, není dostatečné. Nemáme hledat příjmy pro současné výdaje, ale máme ty výdaje snížit. Vše ostatní je přiznáním, že tato podoba výdajů státního rozpočtu je vlastně v pořádku.

A teď pár slov o tom, co v konsolidačním balíčku chybí: