Často stávám po boku sebevědomých starostů a jejich obcí. Lidově řečeno - jsou to ti, kteří se nedají. Většinou je to spor proti státu, nebo proti někomu se státem za zády. Často mnohaletý… A mnohokrát jsme také vyhráli - třebas to bylo až nejvýš. Mám na mysli samozřejmě Ústavní soud... Ano, až ten někdy musí vyslovit od počátku logicky jasnou věc.

Stojím dnes i na straně Křivoklátska. Jejich argumenty jsou jasné, zdravé, logické a hájí zájmy regionu a jeho občanů. Jsou samou podstatou samosprávy. Se starosty i onou podstatou věci jsem se setkala a seznámila, a proto jsem také mohla zaujmout už před časem jasný názor.

Ostatně už dlouhodobě tvrdím, že samospráva by zasloužila konkrétnější a podrobnější zákon o obcích (který odrazí judikaturu od roku 2000), posílení procesního postavení ve správním řízení (někdy snad i právo veta), a to vše se zřetelem k rozumné kooperaci různých místních zájmů, zasazených do celku. A naopak - mělo by být velmi “hlídáno” zasahování legislativní i jiné uniformity do samospráv v rámci celé EU.

Evropské země a jejich obce a města jsou unikátní svými odlišnostmi, zvyky, historií, novodobou historií. Proč z nich dělat opět ony národní výbory s velením odněkud shora, to skutečně nevím. Včetně “diktátu” národního parku. Samospráva je tu od toho, aby se ozvala, když vidí důvod. Křivoklátsko tuto svou roli plní.