K hrůznému dědictví“, jímž za to zaplatila, neumí mlčet ani news.com.au, jednička mezi australskými informačními portály: „Dioxin– jedna z nejjedovatějších chemikálií, jaké kdy člověk poznal – je ve vietnamském ekosystému, půdě i rybách, jež lidé konzumují z řek, dodnes.“

Přímo mu bylo „vystaveno 4,8 miliónu Vietnamců“. Na „400.000 jich to zabilo“. Škála diagnóz, jež to stále vyvolává, sahá od „rakoviny a vrozených defektů po malformace pokožky, choroby imunitního systému, selhání jater, psychosociální následky, neurologické defekty a choroby trávícího traktu.“

Vážnými následky Agent Orange – uvádí Červený kříž  - trpí i na 100.000 dnešních Vietnamců. Australský portál je přibližuje in natura. Snímky novotvarů, ženoucích slzy do očí. Zvlášť u capartů, narozených už generace po válce. Dioxin mrzačí i genofond.

K přezdívce přišel „podle barvy pruhů na sudech, v nichž je US Army skladovala“. Rozprášila ho „zhruba 80 miliónů litrů“. „Na víc než 30.000 čtverečných mil území Jižního Vietnamu.“ Tedy zhruba ploše České republiky.

Byl to agent děsivého zločinu. Válečného i ekologického. Zbaběle asymetrický masakr jím Vietkong - obdivuhodnou vlasteneckou gerilu - zbavoval úkrytu pod korunami stromů. Decimoval i zemědělskou vegetaci. Cynicky vydíral i civilní populaci. Kapitulaci si nevynutil ani tím.  

Agent masového zločinu ne a ne „zmizet z půdy, potravin, lidské krve ani mateřského mléka“. V „alarmujících koncentracích“. Hlavně „poblíž bývalých vojenských základen Spojených států“.

Ten agent byl chemickou zbraní. Bezprecedentně masového ničení. Být z fanklubu amerického snu, dám se na pokání. A kolem lidských práv – natož chemických zbraní – si uložím bobříka mlčení. Jako řemen. A nadosmrti.