„Ve vývoji západního světa," uvádí už shrnující předmluva, „došlo k závažnému negativnímu posunu, který svými důsledky znamená a zejména bude znamenat novou kvalitu našich životů (…) Ano, označujeme to za společenskou krizi. Obáváme se zejména toho, že v dnešních Spojených státech amerických už nyní zřetelně nastává to, co v příštích letech čeká i nás." Jiný z autorů se táže už titulkem: „Proč Západ ničí sám sebe a co s tím dělat?" Další mu sekunduje: „Mráz přichází z jiné strany" (míněno protikladné Kremlu). Konstatuje „degeneraci liberalismu" i „degeneraci kapitalismu", provázené „vysokou měrou pokrytectví, předstírání a konformismu". A varuje: „Budoucí oběti mají být ukolébány a zbaveny schopnosti postavit se na odpor." A to i pod vlivem „globální pandemie strachu" coby „té nejsnadnější cesty k zastrašení lidstva a jeho podřízení globální kontrole": Sečteno a podtrženo: "Vše nasvědčuje tomu, že sebedestrukce Západu vstupuje do svého posledního stádia".

Teď leckdo asi čeká, že marxista propadne nadšení. K zadostiučinění by se důvody našly. Ty k bubnům na poplach jsou však vážnější. Mráz, přicházející ze Západu, je mamutím rizikem. Tím víc, vane-li nejvíc právě z Ameriky. V tunelu tma jako v pytli. Na konci ani světluška. Ulici vládne slepá vášeň a gerily „barevné revoluce". „Majdan" byl dosud artiklem na export. Teď bere útokem Bílý dům. Jaderný hegemon, zmítaný chaosem, je hrozbou pro celý svět.

„Elity“ pimprlaty „levičáckého fanatismu“?

Marxista se však musí i štípnout do tváře. Aby se ujistil, že žije na stejné planetě jako autoři nové knihy. Neb viníkem všeho, co irituje i je, je prý „široký globální levičácký pokrokářský proud". „Nám dobře známý, starý, tolikrát zkrachovalý projekt levicové utopie, pouze v nových kulisách a obsazení": „Progresivistický fanatismus globálních elit." Právě ty totiž, čteme dále, hřeší dokonce už i „zabalením radikálních kolektivistických ideologií do pseudonáboženské rovnostářské rétoriky". Že jsou to samy „vládnoucí elity", kdo je „ochoten obětovat i takové základní demokratické principy, jako je svoboda slova a svoboda svědomí" - ba „připustit pronásledování a diskriminaci na základě názoru a přesvědčení" - je systémové opozici známo velmi důvěrně, neb i na vlastní kůži. Dnešním Koniášům však prý vede ruku „radikální levicové revolucionářství". Takže i „nadnárodní společnosti" údajně „platí obří výpalné a všemožně demonstrují svou oddanost novému náboženství, popřípadě se kají za své hříchy a za stamilióny si kupují odpustky".

Kde že to „rozbití západní společnosti" – „ve jménu nároků, privilegií a protekce" - bere rozumy? Autoři jmenují i panovačnou hysterii „neautentických menšin" a jiné kalné vody. Za vrchního Lucifera však mají „neomarxismus". Coby domněle „novou verzi marxismu", jež sice prohnaně „opustila myšlenku třídního boje, tohoto klíčového prvku původního marxismu". Jen ale na oltář „nových dělících čár", jichž „zneužívá k rozpoutávání dnešního násilí". Koho by uklimbala jistota, že Západu vládnou štáby, bdělé a zazobané dost na to, aby zmařily všechny nežádoucí úklady, měl by rychle zpozornět. Neb právě ty samé "elity", jímž říká pane většina zdrojů planety, jsou prý pimprlaty „neomarxistické revoluce". Plíživého „postupu ´institucemi dlouhá desetiletí´ - přesně podle návodů Antonia Gramsciho". Prazdrojem „sebedestrukce Západu" je tak - italský komunista, kterému Mussolini osmi roky za mřížemi přivodil smrt už v šestačtyřiceti. A „sicilskou spojkou" - z italské basy až do politbyra dnešního kapitálu - "frankfurtská škola". Tedy hrstka dávno zemřelých intelektuálů, nadaných udělat díru do světa jen coby ikona a zčásti i suflér jepičí studentské revolty.

Je tohle vše - jen politický marketing? Nebo tomu věří i sami autoři? Fakta jsou věc tvrdošíjná, míní staré anglické přísloví. Připomeňme jich aspoň pár: