„Ve vývoji západního světa," uvádí už shrnující předmluva, „došlo k závažnému negativnímu posunu, který svými důsledky znamená a zejména bude znamenat novou kvalitu našich životů (…) Ano, označujeme to za společenskou krizi. Obáváme se zejména toho, že v dnešních Spojených státech amerických už nyní zřetelně nastává to, co v příštích letech čeká i nás." Jiný z autorů se táže už titulkem: „Proč Západ ničí sám sebe a co s tím dělat?" Další mu sekunduje: „Mráz přichází z jiné strany" (míněno protikladné Kremlu). Konstatuje „degeneraci liberalismu" i „degeneraci kapitalismu", provázené „vysokou měrou pokrytectví, předstírání a konformismu". A varuje: „Budoucí oběti mají být ukolébány a zbaveny schopnosti postavit se na odpor." A to i pod vlivem „globální pandemie strachu" coby „té nejsnadnější cesty k zastrašení lidstva a jeho podřízení globální kontrole": Sečteno a podtrženo: "Vše nasvědčuje tomu, že sebedestrukce Západu vstupuje do svého posledního stádia".

Teď leckdo asi čeká, že marxista propadne nadšení. K zadostiučinění by se důvody našly. Ty k bubnům na poplach jsou však vážnější. Mráz, přicházející ze Západu, je mamutím rizikem. Tím víc, vane-li nejvíc právě z Ameriky. V tunelu tma jako v pytli. Na konci ani světluška. Ulici vládne slepá vášeň a gerily „barevné revoluce". „Majdan" byl dosud artiklem na export. Teď bere útokem Bílý dům. Jaderný hegemon, zmítaný chaosem, je hrozbou pro celý svět.

„Elity“ pimprlaty „levičáckého fanatismu“?

Marxista se však musí i štípnout do tváře. Aby se ujistil, že žije na stejné planetě jako autoři nové knihy. Neb viníkem všeho, co irituje i je, je prý „široký globální levičácký pokrokářský proud". „Nám dobře známý, starý, tolikrát zkrachovalý projekt levicové utopie, pouze v nových kulisách a obsazení": „Progresivistický fanatismus globálních elit." Právě ty totiž, čteme dále, hřeší dokonce už i „zabalením radikálních kolektivistických ideologií do pseudonáboženské rovnostářské rétoriky". Že jsou to samy „vládnoucí elity", kdo je „ochoten obětovat i takové základní demokratické principy, jako je svoboda slova a svoboda svědomí" - ba „připustit pronásledování a diskriminaci na základě názoru a přesvědčení" - je systémové opozici známo velmi důvěrně, neb i na vlastní kůži. Dnešním Koniášům však prý vede ruku „radikální levicové revolucionářství". Takže i „nadnárodní společnosti" údajně „platí obří výpalné a všemožně demonstrují svou oddanost novému náboženství, popřípadě se kají za své hříchy a za stamilióny si kupují odpustky".

Kde že to „rozbití západní společnosti" – „ve jménu nároků, privilegií a protekce" - bere rozumy? Autoři jmenují i panovačnou hysterii „neautentických menšin" a jiné kalné vody. Za vrchního Lucifera však mají „neomarxismus". Coby domněle „novou verzi marxismu", jež sice prohnaně „opustila myšlenku třídního boje, tohoto klíčového prvku původního marxismu". Jen ale na oltář „nových dělících čár", jichž „zneužívá k rozpoutávání dnešního násilí". Koho by uklimbala jistota, že Západu vládnou štáby, bdělé a zazobané dost na to, aby zmařily všechny nežádoucí úklady, měl by rychle zpozornět. Neb právě ty samé "elity", jímž říká pane většina zdrojů planety, jsou prý pimprlaty „neomarxistické revoluce". Plíživého „postupu ´institucemi dlouhá desetiletí´ - přesně podle návodů Antonia Gramsciho". Prazdrojem „sebedestrukce Západu" je tak - italský komunista, kterému Mussolini osmi roky za mřížemi přivodil smrt už v šestačtyřiceti. A „sicilskou spojkou" - z italské basy až do politbyra dnešního kapitálu - "frankfurtská škola". Tedy hrstka dávno zemřelých intelektuálů, nadaných udělat díru do světa jen coby ikona a zčásti i suflér jepičí studentské revolty.

Je tohle vše - jen politický marketing? Nebo tomu věří i sami autoři? Fakta jsou věc tvrdošíjná, míní staré anglické přísloví. Připomeňme jich aspoň pár:

Kdo stavěl „frankfurtské škole" slavobrány? Velebil její kašičky od pejska a kočičky, rozpouštějící Marxe v psychoanalýze i úplných myšlenkových břečkách? Parta, po níž se opičila „katastrojka" - a její zahraniční zázemí. A ne žádný Suslov nebo Biĺak.

Nepatřilo snad ke hříchům, vyčítaným „normalizaci", že ne a ne vydat Horkheimera, Adorna, Fromma a Marcuse? Marxismus křížil s „frankfurtskou školou" kordy i západně od nás. Stokrát víc, než věrozvěsti kapitalismu na věčné časy.

Koho uhranuli Foucalt, Deleuze a jiní „postmoderní" exoti? Marxismus sváděl tvrdé polemiky i s nimi. Za všechny vzpomenu aspoň opus magnum Fredrika Jamesona. Nazval ho Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu. Poprvé vyšel už před třiceti lety. Katedry, mající z Marxe kopřivku, se na srovnatelnou kritiku nezmohly dodnes.

Kontraband ze záhrobí?

Strašidlo, dostupné prostému oku, je k ničemu. Kýžený dojem udělá, jen opřede-li je tajuplná mlha. Mytologie o „neomarxismu" se tím řídí nadoraz. Blouznivci, pasující se na „neomarxisty", jsou všechno, jen ne marxisty. Marxovi rozumí jako koza petrželi. Kastrují ho na liberálního eunucha. Jsou to vši v kožichu levice, a ne kukaččí vejce, snášená do štábů establishmentu. Ty ony vši úkolují papouškovat všivárny, které potřebují posvětit i „zleva". Pár těchhle zombíků pelichá i nad Vltavou. Plné zuby jich má i většina hospod. Trefně to sumarizoval Oskar Krejčí. V maškarní, vydávané za „neomarxismus", není za nehet ani marxismu, ani čehokoli nového.

O tomto ochotnickém hloučku však ona mytologie není. „Neomarxismus" připisuje kruhům a postavám, které se k marxismu jaktěživ ani nehlásily a ostentativně se ho štítí. To dobře vědí i autoři nové knihy. Konkrétním jménům se proto vyhýbají. Aby pak to, co střízlivý zrak ne a ne dohledat, vylíčili jen jako součást obludy, jejíž viditelné údy budí právem averze - hysterický genderismus, multikulturalismus, klimatický alarmismus i jiné módní ptákoviny. Cílem je vyvolat přelud, že celé to obludárium je semeništěm „levičáckého progresivismu".

Že je v něm nevinně Karel Marx, doznává čestně i Václav Klaus. „Marx odmítal stát, neodmítal však národ," píše v nové knize. "Neodmítal ani rodinu jako důležitou instituci tradiční společnosti. Nevybízel stát - jak je tomu v posledních desetiletích - aby rodinu cíleně rozkládal. Nechtěl přeměňovat muže v ženu a naopak. Neznal slovo gender, mám pocit, že ho ani nenapadlo. Nenapadlo ho pro svou revoluci zneužít děti. Spojence hledal spíš v jejich rodičích, v dělnické třídě (...). Nenapadlo ho zneužít výchovu dětí a celý vzdělávací systém do té míry, jak je tomu dnes."

Marx by se neztrapnil ničím z toho, co dnes Západ prohání sebedestrukcí. Počínaje fraškou kolem nebohé Gréty - až po škrtání slova černoušek z klenotů světové literatury. Počínaje bouráním stovek pomníků - a konče bílými holkami vyděšenými k smrti, když je chlap tmavé pleti nutí líbat upatlané křusky. Celý ten obscénní tyjátr souvisí s levicí jako Dalmácie s decimálkou. Je to křeč svatoušků liberální fráze. Kánony, které preludují, vedou k pravému opaku toho, co slibují. Když to pak zaskočí i jejich trubadúry, místo řešení příčin soutěží ve farizejských gestech. Klidně hecují i policii, aby kajícně poklekla před lumpeny, co právě vykradli obchoďák a zapálili desítky aut.

Předvádějí se tím i korouhvičky, co nalevo nestojí už dávno. Jen „nalevo" to bylo, i když teprve braly rozum. Pouze do chvíle, než by jim utekla kariéra, dostupná jen v opačné gáži. Pak jsou vždy ještě papežštější, než náměstek toho nahoře. S mizivou šancí odmítnout i tu nejšpinavější práci. Kamení na americkou ambasádu prý házel i Javier Solana, zamlada trockistické mešuge. Pak si to musel odmakat i jako kápo náletů na Bělehrad. Špinavá práce poptává morálku z teflonu. Jistí-li ji trezory, plné „kompra", ideální kandidát je na světě. Tolik špinavé práce, jako za časů sebedestrukce, tu nebylo už dlouho. To proto se posty, mající jí propůjčit tvář, podobnými vrtichvosty doslova hemží.

„Postkomunismus“ v pasti

Sebedestrukce Západu souvisí s levicí opačném gardu, než to podává nová kniha. Není nadílkou lstivých pašeráků marxismu. Je daní za jeho žalostné zmrzačení - a maniakální vytlačování z vědy i politiky. To prvé spáchala už „katastrojka". To druhé - mrákoty „postkomunismu" na věčné časy. Jedině v jejich deliriu se mohly stát kamenem mudrců říkanky, které si dřív troufl vyslovit jen ordinérní buran. Jako ta o zázračném „trickle-down". Tedy o hojnosti, co prý teď bude „prosakovat dolů" - tím rychleji, oč víc se v už beztak faraonském luxusu rozvalí oligarchie.

I proto svět plení „trickle-up", nemající srovnání po celý novověk. Skandální „průsak" bohatství „nahoru". K „elitám", zazobaným už dřív, a na úkor skoro všech ostatních. Životní standard většiny stagnuje či klesá i Americe, kam proudí nejvíc světové renty. Aspoň tak, jako jejich rodičům, se daří jen menšině mladších ročníků i tam. Hodokvas sociálního darwinismu však bere dech i ekonomické reprodukci. Kapitalismus se umí rozvíjet, jen má-li kam expandovat. Jedině pak si ví rady s horkou bramborou nadhodnoty, o niž krátí své „lidské zdroje". Strká ji před sebou na trhy, na nichž se dosud nemnožil. „Globalizaci" své moci se o ten nouzový východ připravil. Chybí mu už skoro třetinu století. Tím víc to hloubí propast, která je jeho achilovkou - mezi masou kapitálu a kupní silou všech, z jejichž práce pochází.

Stále těsnější je tak i past, v níž to svírá velké prachy, lačné zase jen „dělat prachy". O to víc soupeří v nápadech, jak tu past ošálit aspoň načas. Sahají od „ku.vítek" a jiných nástrah „plánovaného zastarávání". Po dotěrnou sugesci „nevaž se, odvaž se" nehledě na následky. Co bere příčiny obloukem, má jepičí efekt. Jen epizodou, jakkoli krutou, tak nejsou už ani krize z nadvýroby. Zmutovaly v chronickou diagnózu. Zboží za stovky miliard ne a ne prodat ani všechny „slevomaty". Ceny pro novou sezónu musí zhojit i minulé ztráty. Nejen u triček, mixérů nebo lodiček, ale i miliónů vozidel, co se nedočkají ani první SPZ. Jen dluh drží nad vodou i trh reálných artiklů. Oč rychleji narůstá, tím víc škrtí i budoucí poptávku.

Nouzový východ vede jen do „kasina" finančních trhů. Kejkle a pitaval, které je okupují, jsou básníkovou kapkou rosy. Přidané hodnoty rodí nulové. Tím nehoráznější vyplácejí jackpoty. Dnes hlavně za „pyramidy" a „letadla", zpeněžující i mraky „jedovatých aktiv". Tím obludnější jsou ztráty, za jejichž cenu se tak děje. Dřív se „znárodňovaly" jen některé - a teprve když vyvolaly krizi. Teď si to „elity" dopřávají nonstop - a téměř kompletně. „Řešení" krize, která začala v září 2008, je příkladem do čítanek.

Dluhová oprátka jako byznys plán

Kšeft s dluhy běží už stovky let. To z něj vyrostla většina bank. honosící se ratingem „prime rate". V povolné loutky měnily už středověké trůny. Byl to však byznys s cizími závazky. Dlužníci k nim přišli sami. Dnes padají i tyto meze. Novotvar zatím postrádá definici. Co třeba ekonomická koprofilie? Coby variace na praktiky, příznačné třeba pro králíky? Ti totiž kynou i z vlastního trusu. „Elity" XXI. století - z humusu svého tureckého hospodaření. Rozpadá se na dvě položky. Prvou jsou nesplacené dluhy, do nichž zahnaly sociální podhradí. Druhou - manka a ztráty, které nasekaly samy. Pastvou pro exekuční mafie je jen ty první. Na miliardové ztráty oligarchů si zuby brousit nesmí. Dluh, uvalený na státní kasy, však pochází hlavně z nich.

Otrlá perverze vane už z názvu – „suverénní dluh". Ústavní suverén - lid, reprezentovaný volenými institucemi - je totiž jeho rukojmím. Pravým suverénem stínohry jsou ty samé oligarchie, jež předlužený fiskál znovu laskavě „založí". A pak z něj dolují i svá vlastní manka - s úroky, garantovanými státem. Dřív to byl „jen" podvod, kterým je „socializovaly". Teď je to sám základ byznys plánu. Dluhové léčky straží zcela záměrně - na lidi, firmy i celé země. Aby je, až je do té oprátky zažene, vyvlastnil a znevolnil nadoraz. Pokusným králíkem bylo Řecko. Předlužil je i nákup německých ponorek za ceny, obrostlé lichvou a korupcí. Srazilo je to do kolen satrapie, řízené dálkovým ovladačem. Cizímu kapitálu muselo odevzdat přístavy a ostrovy. Letiště a kvanta kritické infrastruktury i jiného národního majetku. Víc, než když mu ještě patřil, dluží přesto i dnes. Dluhové laso teď sviští nad většinou Evropy. Hrozí i naší zemi, tisícům českých firem a miliónům českých domácností.

Sebedestrukce Západu je o kapitalismu, a ne o levičácké subverzi. O soutěsce, do níž se zahání mocí nad světem na druhý pokus. Ta úžlabina je čím dál těsnější. Zbavuje kapitalismus i toho, čím býval velkým pokrokem. Kapitál už není jen kořistí z cizí práce. Víc a víc se ho množí i zády k lidským potřebám. Tam, kde se privátních zisků sbíhá nejvíc, už nejsou ani odměnou za riziko podnikání. Zdegenerovaly v dědičnou rentu , jakou ze svého podhradí dolovala "modrá krev". Meritokracie vzhůru nohama to umí už jen na dluh. Roste rychleji než všechna HDP. Dusí "lidské zdroje" i produktivní ekonomiku.

Má to na svědomí i „eurokracie" - a jiné direkce nadnárodní svévole? V tom jsme s autory nové knihy zajedno. Ne ale v tom, kdo za to může. Do čí nomenklatury to bruselské panoptikum spadá? Komu si jaktěživ netroufne odmlouvat? Generalitě globálního kapitálu, a ne žádným zakukleným levičákům. Těm prvním jde na ruku i povodeň direktiv, chrlená mamutími aparáty Bruselu. „Právu" silnějšího straní i proti naší zemi. Klacky pod nohy hází i mnoha podnikatelům. Jenomže na povel jejich konkurence, a ne „evropského lidu". I šílenství „zeleného údělu" si vydupal kapitál, pro nějž je zlatým dolem. Roztleskávačku mu dělá jen „nelevicová levice" (řečeno s profesorem Jamesem Petrasem, doyenem amerického marxismu). Nepančovaná levice tomu šílenství rozhodně čelí.

Sám sobě kazisvětem

Nová kniha se pídí po cizorodých kazisvětech. Jenže tím, kdo to kazí nám i sobě, je kapitalismus sám. Teď, kdy už nemá kam expandovat, to bude jen dál gradovat. Proč to už nebude jinak - a co vše to teprve poboří - je přidanou hodnotou marxismu. Logicky jenom toho, co nedal sterilizovat ani ztrapnit okresními formáty. Autoři nové knihy sdílí jiné krédo. Zkoušet je obracet na víru by bylo groteskní. Tak jako stejný pokus v opačném gardu. Jejich kniha i tyto řádky míří ke zvídavému publiku. A to má na varování, co a proč se na ně valí, svaté právo.

Tato vteřina dějin je však i o novém koronaviru. Kdo dá ruku do ohně, že přišel na svět samovolně? Kosí i lidské životy. Způsobuje ekonomické ztráty. Obavy, spory a vášně provokuje jedno i druhé. Právě na tom staví intrika, řízená práskanou režií. Debatu tlačí do zástupného tématu - zda Covid-19 je či není diagnózou, vyžadující mimořádná opatření. Aby se v mlze ztratila ekonomická krize, jež byla na spadnutí mnohem dřív. Vydat snědené krámy, tutlané účetnictvím bank, korporací i „atlantických" velmocí, verdiktu neviditelné ruky trhu, obnaží rekordní bankrot i „zločin bílých límečků". Takový striptýz by establishment nepřežil ani za kordóny vodních děl.

Těm z jeho mozků, nadaných promýšlet víc, než jen šejdířské habaďůry, už dochází, že poroučet světu postaru mohou jen krátce. Krizi z přelomu 20. a 30. let „vyřešila" až světová válka. Dnes by hrozila jaderným ohňostrojem - a úděsným „dnem poté". „Elity" XXI. století si musí pomoci jinak. Svěrací kazajku dluhů, v níž sevřely svět, uvolnit neumí a nemají to ani v plánu. Samoděržaví renty, dolované stále víc zády k lidským potřebám, by však rádo přežilo i tuto krizi. Zbyla mu jediná varianta: gigantický majetkový převrat - a korporátní absolutismus nadoraz. Tam, kde sídlí jejich režie, mne na porady nezvou. Indicie, dostupné už teď, však opravňují k hypotéze, riskující jen dílčí omyly:

Narativ „koronakrize", vytěsňující vše ostatní, sype písek do očí dvojmo. Jako prolhané alibi ekonomické krize, mající úplně jiné kořeny i viníky. A jako šidítko chlácholící, že až čas roušek a karantén skončí, comeback poměrů před ním nás nemine. Jen v takovém rauši lze dotovat i podniky, úřady a pracovní místa, jež krize sprovodí ze světa. Až se ukáže právě to - a v žalostně červených číslech budou i veřejné kasy - budou to náklady úlev a „kurzarbeitů" proti následkům Covid-19, za něž schovají i manka z jiných příčin a viny. Aby to každého, kdo vypadne z kola, pacifikovalo přeludem, že zdroje, co k mání byly a už nejsou, spotřeboval i on sám - a je tak ten poslední, kdo si má právo stěžovat. A aby lidé, podniky i celé státy, zahnané do dluhové oprátky, přijali s kajícnou pokorou i svou exekuci a vyvlastnění. Čím lze snáz dovršit - privatizaci státní moci? Zrušit i to málo, co ze suverenity ještě zbylo? Překlopit instituce, které jí dávaly sílu, v ochranku nerušeného toku renty na konta „majitelů zeměkoule“? Leckdo už věští korporátní fašismus. Je to jen zlomyslná jízlivost?

V krizi i bez nákazy

Míní-li kdokoli, že maluji čerty na zeď, co takhle nahlédnout do čerstvých statistik? Kasta dolarových miliardářů, mající adresu v USA, zbohatla od března do října o celou čtvrtinu. Zrovna když bylo bez práce až na 50 miliónů Američanů. Mnozí už neživoří ani v přívěsech, ale ve stanech - jak to doložila reportáž dvou českých kluků i z předměstí Beverly Hills. Ve stejné době přibyly další tisíce miliard dolarů. Výpomoc domácnostem, zaskočeným dopadem nákazy, z nich tvoří chatrný zlomek. Vláda i Fed nadělují bilióny těm, kdo za vodou už jsou. Výměnou za balíky akcií a dluhopisů, promořené „toxickými aktivy". Tempo zrychlují i šarády, obkličující občanská práva a svobody. Postup, směřující ke zrušení peněz v hotovosti. A tedy k nehoráznému šmírování v soukromí. A časem i našemu znevolnění bankami - až po „bail-in", tedy sanace „banksterů" z úačtů peněz jejich klientely.

Chapadla zevlující tam, kde chce být člověk jen sám, nás obkličují z více stran. Už se jim říká i „digitální koncentrák". Krajně selektivní je i ten. Proti těm, kdo panstvu leží v žaludku, toleruje hulvátské urážky i krvelačné výhružky. Paragrafy o „předsudečné nenávisti" zastrašuje jen ty, kdo mu narušují „výrobu souhlasu" („manufacturing consent"). Cenzura elektronické komunikace rychle narůstá. Obhajitelnými důvody se ani nezdržuje. Moc globálních rentiérů se s demokracií snáší čím dál hůř.

Dvojí metr a lhaní, urvané ze všech řetězů, demolují architekturu mezinárodní bezpečnosti a práva. Thukydidova past dává riskantní reprízu. Moc Západu nad okolním světem už bude jen slábnout. Úměrně klesne i výpalné, které z něj vydupe. To hrozí posílit vliv magorů, kteří to zkusí zvrátit silou. S „obrazy nepřítele“ se roztrhl pytel už dnes.

Posuny zlověstným směrem iritují i autory nové knihy. V otázce, kde se ta sebedestrukce bere, se neshodneme. Ve dvou bodech však ano - ba dokonce stále víc. Už v tom, že si nelze počkat, kam až to dílo zkázy zajde. I v tom, že zemi, jako je ta naše, hrozí zvlášť ničivými důsledky. Před její proměnou v protektorát Evropské unie, řízené z Německa, varovali Václav Klaus a Jiří Weigl už v brilantním článku z konce května. Netají se ani obavami z toho, jak bezstarostně se propadáme do dluhové pasti. Rizik, jež vidí oni i marxista - zatímco mnohé jiné mámí růžové sny - je mnohem víc.

Nastal čas meritorní diskuse

Není už načase vyvodit z nich adekvátní závěry? Ne na pódiu zlatoústých, kdo je větší vlastenec, ale korektní debatou o tom, co a proč už nelze odkládat. Soutěží konkrétních návrhů, a ne doktrinářských pedanterií. Věcnou diskusí mezi levicí a pravicí, pro něž národní zájem není sprostým slovem. Mezi pravicí a levicí, pro něž je politika střetem programů – a ne rituálem „běhu naprázdno" (řečeno s hrdinou románu Roberta Musila o Kakánii). Kdo jiný, než síly nadané panoramatickým hledím, je s to vrátit na pořad skutečné podstatné otázky? Témata, jejichž opomíjení - ať už záměrné či prostě negramotné - se nám krutě vymstí? Kdo jiný je vnutí politické scéně, zašité v závětří povrchních banalit – a vtáhne do debaty i svébytně uvažující veřejnost?

Mozaika těchto hlavolamů rychle houstne. Co začít seriózní právě těmi, jež mají za urgentní i autoři nové knihy? Jak vybřednout z protektorátního postavení? A jak uniknout dluhové oprátce a masívnímu vyvlastnění? Bude-li vedena meritorně, vrátí na pořad i jiná žhavá dilemata. Včera bylo pozdě.