Architektura a šeď budov evropských institucí je neuvěřitelně depresivní. Sterilní prostředí Evropského parlamentu člověka přivádí k myšlenkám, zda se neocitl v nějakém antiutopickém románu. Už na letišti v Praze člověk potkává spolucestující, u kterých je na první pohled zřejmé, že míří do evropských institucí. Stejným letadlem cestuje do Bruselu i jeden z českých europoslanců, který byl kdysi docela silnou a viditelnou tváří konkurenčního politického subjektu. Od chvíle, co odešel do Evropského parlamentu, mi naprosto vymizel z paměti a až náhodné potkání na letišti mi říká, jak jsou evropské instituce schopny naše politiky spolknout. Čest výjimkám, které naštěstí existují.

Meziparlamentní setkání LIBE na téma migrace (The European Agenda on Migration – What about Legal Avenues and Integration?) je dialog desítek zástupců národních parlamentů s představiteli EU. Za dialog je to nicméně jen vydáváno. Na vystoupení má kromě úvodních referátů (vybraných nevím kým a nevím proč) každý z poslanců jen dvě minuty. Nedělal jsem si od samého začátku žádné iluze, že by snad podobné setkání mohlo přístup EU k migraci posunout byť o jediný milimetr tam či zpátky. Nečekal jsem, že se z dřívějších migraci vítajících politiků vyklubou její odpůrci. Nedoufal jsem, že dojde k přiznání fatální chyby, kterou Evropa v souvislosti s otevřením se masové migraci udělala. Přesto mě realita jednání a drtivá většina vystoupení dokázala přivádět v úžas.

Naprosto převládajícím postojem většiny evropských i národních poslanců je migraci chápat jako záchranu pro stárnoucí Evropu a příležitost k získání chybějící pracovní síly na evropský trh. Jiným pro ospravedlnění masové migrace stačí konstatování, že je Evropa humanistická a každý člověk, tedy i migrant, musí být na prvním místě. To nejsou okrajové příspěvky pár vybočujících poslanců, ale naprosto převládají přesvědčení, kterému se vymykali snad jen vystoupení nás českých poslanců, vystoupení kolegů ze Slovenska a poslankyně z Maďarska. V té naprosté beznaději promigračních příspěvků jsem šel alespoň našim slovenským sousedům za jejich racionální vystoupení poděkovat a podat ruku. Viděli to stejně jako my. Vedle toho se poměrně s velkou znalostí reálií ptali na pokračující jednání o vládě v naší zemi, čímž mi opět ukázali, že toho o nás vědí více, než my o nich.

Celodenní jednání bylo rozděleno do několika bloků, které byly ale tak nejasně definovány a vymezeny, že bylo naprosto lhostejné, v jaké části člověk vystoupí. Výše uvedený název celého setkání naznačuje, a vystoupení účastníků to potvrdilo, že v oblasti migrace nejde EU o strukturální změnu přístupu a myšlení. Jde jí naopak o to, aby se migrovalo dále, ale migraci šlo označit za legální. Aby se migranti nevraceli do zemí svých původů, ale našli se cesty, jak si je v Evropě ponechat.

Během celého dne se zcela nekoncepčně, ale ze strany pořadatelů zcela záměrně a programově, smíchávala diskuze o masové migraci, resp. jejích důsledcích, s diskuzí o migraci pracovní, individuální. Vedle tématu slučování rodin tak byla diskutována například tzv. modrá karta, kterou chce EU lákat do členských zemí vysoce kvalifikované zaměstnance. Takové záměrné míchání naprosto odlišných fenoménů má jediný důvod. Nedat možnost samostatně diskutovat důsledky a náklady masové migrace tak, aby mohla být po racionální zvážení argumentů odmítnuta, ale naředit toto téma v řadě zemí probíhající individuální migrací pracovní síly různě vysoké kvalifikace.

Ve svém vystoupení, ve svých dvou minutách, jsem se snažil zejména představit na půdě Evropského parlamentu pozici České republiky k této věci a to včetně nejdůležitějších částí usnesení k uvažovaným změnám azylové politiky přijatého před nedávnem Poslaneckou sněmovnou napříč politickým spektrem. Řekl jsem, že:

• Česká republika dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zaměřit se v souvislosti s migrační krizí na její příčiny, nikoliv pouze řešit její následky, -
• prioritami by měla být větší efektivita návratové politiky, ochrana hranic, boj proti nelegální migraci a pašování lidí,
• pokud jde o reformu společného evropského azylového systému, pak podle České republiky musí být funkční azylový systém založen na konsenzuálním principu, neboť vynucená pravidla prohloubí politickou krizi.

Ze zmíněného usnesení Sněmovny, motivovaného diskuzí nad návrhy změn azylové politiky označovaných jako Dublin 4, jsem zdůraznil, že:

• Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR odmítá návrh na zavedení tzv. korekčního přidělovacího mechanismu a na něj navázané finanční sankce,
• odpovědnost za rozhodování v otázce azylu by podle Sněmovny měly nadále nést výhradně členské státy,
• budeme jako Česká republika prosazovat, aby se aplikovalo jednomyslné rozhodování na úrovni Evropské rady v případě zásadních změn azylové politiky.

V reakci na předcházející vystoupení jsem ještě stihl říci, že nelze z nelegální migrace učinit legální pouze formou nějakého administrativního rozhodnutí. Zdůraznil jsem potřebu odlišovat masovou migraci, která způsobila v Evropě migrační krizi, od snahy lákat do členských států kvalifikovanou pracovní sílu prostřednictvím tzv. modré karty. Připomněl jsem i to, že je zvláštní považovat migraci za řešení nedostatku pracovní síly v EU a zároveň vidět hrozivá čísla o nezaměstnanosti mladých například ve Španělsku.

Takové věty byly nicméně kapkou v moři migraci vzývajících vystoupení. Dozvěděli jsme se, že nejlepší cestou, jak z nelegální migrace učinit legální, je slučování rodin, tedy umožnění příchodu rodinných příslušníků za současnými imigranty. Řecký poslanec z extrémně levicové Syrizi prozradil, že rodiny chtějí žít spolu. Pokud tomu tak není, drží hladovku, což jde na vrub EU. Musíme proto jednat rychleji. Estonský poslanec chce do Evropy lákat zaměstnance, proto je potřeba pracovat na modré kartě a slučování rodin. Podle něj nestačí migrantům pouze otevřít dveře, ale je potřeba dům i vytopit, abychom pro ně byli dostatečně atraktivní. Portugalská europoslankyně z frakce progresivních socialistů a demokratů doslova křičela, že se za Evropu stydí, jak málo toho pro migranty udělala, atd.

Během přestávky jsem zašel na kávu do atria budovy Evropského parlamentu, kde mě překvapily poházené boty a oblečení směřující k fotografické výstavě (příběhu) o strastech cesty jednoho migranta z Afriky do Evropy. Samotné boty a oblečení na podlaze pak bylo reklamou a výzvou k donátorství pro organizaci distribuující oblečení migrantům, aby se jim pomohlo během zimního období. Hned vedlejší výstavka pak bojovala proti kožešinám. Tolik asi k tomu, čím europoslanci žijí. Cestou zpět do sálu mě naproti tomu zaujal v prostředí EP „disidentský“ plakátek krčící se v okně kanceláře zřejmě jednoho z europoslanců s textem „Merkel muss weg.“ I to je dnešní Evropský parlament.

O postojích a náladě v evropské politice, o hyperpolitické korektnosti, která ji charakterizuje, o jediném připouštěném názoru nejen na otázku migrace víme dlouho. Ale až osobní zkušenost s praktickou politikou evropských institucí člověka definitivně utvrdí, jak pramálo jsme schopni kormidlo evropské politiky pootočit. I výše popsané jednání bylo pouhým „dialogem“ bez jakýchkoliv závěrů. Byla to spíše hra na to, že i poslanci národních parlamentů mohou být na půdě Evropského parlamentu vyslyšeny a mohou nabýt dojmu, že se všichni na „budování“ EU podílíme. Není to pravda, nic co zaznělo na meziparlamentním setkání, politiku EU v migraci neposune ani o milimetr. Rozhoduje se na úplně jiné úrovni a směr je vytýčen jasně. Je to směr v přímém rozporu s tím, jakou má pozici Česká republika. Bude nesmírně složité v tomto uspět. V této věci národního zájmu musí celá naše politická reprezentace hrát společně a velmi tvrdě. I tak je ale výsledek nejistý. Pro ty, kteří používají frázi o tom, že je třeba být u stolu, abychom mohli pozici EU ovlivňovat, doporučuji na podobné setkání vyrazit. Vystřízlivění bude velmi rychlé.

P. S.: V době, kdy dopisuji tento text, informují zpravodajské servery o dohodě německé CDU/CSU a SPD ohledně slučování rodin migrantů. Ročně má mít jen touto cestou do Německa možnost přijít dalších až 220 000 lidí!