Dnes se vám musím z něčeho vyznat. Miluji naší krásnou zemi, Českou republiku. Někdy mám pocit, že už se to nesmí snad ani říkat. Že musíme pořád brát nekonečné ohledy na všechny ostatní na celém světě, neustále být na někoho hodní a plnit cokoliv, co jim na očích vidíme. Jako kdybychom my za vše špatné, co se všude děje, nejvíc mohli. A přitom tak trochu zapomínáme na nás.

Přijde mi, že žijeme v malinko zvrácené době. Když jsem byl malý, tak mi říkali, že nejdřív se musí dát věci do pořádku doma, zaplatit složenky, postarat se o rodinu, uklidit, a teprve pak může přijít to ostatní.

Jenže dneska je to naopak. Nejdřív musíme uspokojit každého kromě nás, a potom, co zbude, tak si můžeme nechat. Pokud něco zbude. Jenže ono už toho moc není. Stát se rekordně zadlužuje. Domácnosti bohužel taky. Bydlení je šíleně drahé, málo se staví, za poslední tři roky dohromady stouply ceny snad úplně všeho.

Já si myslím, že bychom měli začít právě tady. Zajistit důstojné podmínky pro naše lékaře, učitelky, sestřičky, kuchařky. A taky důstojné důchody. A dálnice a železnice. Funkční nemocnice a školy. Zařídit, aby peníze neutíkaly jako z děravého cedníku přes ty Dozimetry, korupční kauzy, dotace pro vyvolené a pro kamarády kamarádů.

Někdy si přijdu jako blázen. Zapnu televizi a vidím, co ta naše vláda zase vymyslela. Na to není, na tamto taky ne, tohle zakážeme, tamto nepovolíme, důchodci se musí uskrovnit, platy politiků rostou a rostou, dotace se zvyšují a zvyšují, zisky nadnárodních korporací stoupají do nekonečna. Přijde mi, že musíme říct dost.