Před deseti lety projela světem krutá bolest. Evropa zažila jeden z nejhorších činů pravicového extrémisty od konce studené války. Stalo se to v Norsku. V Oslu zahynulo 8 a na ostrově Utoya 69 lidí.

Mladí sociální demokraté zamřeli rukou člověka, který nenáviděl jejich myšlenky a jejich svět.

Nebyl to unáhlený a zbrklý čin pomateného střelce.

Vrah mladých sociálních demokratů Anders Breivik svůj čin chystal devět let. Vedl boj proti lidem, kteří věří v soiální spravedlnost. Vedl boj proti těm, kdo věří, že lidé jsou si rovni a neexistují nadřazené norodnostní, náboženské, sociální nebo politické skupiny. Surově zabil desítky lidí a říkal tomu boj za tradiční hodnoty. Zabíjel děti a psal o záchraně naší kultury.

Bylo by pohodlné a snadné říct, že se tehdy v Norsku objevil osamělý radikál, který do naší společnsoti nepatří a vymyká se jí. Bylo by příjemné žít ve světě, kde Brejvikovy myšlenky nemají místo.

Ale tak to není. Byl to šílenec a zločinec. Ale nebyl sám. Jeho život a hrůzný čin je brutálním zobrazením něčeho, co cítíme všude kolem nás v celé Evropě.

Oběti z ostrova Utoya si zaslouží, abychom přemýšleli nad tím, co nás čeká v příštích letech. Abychom hájili jejich ideály a ochránili naše skutečné hodnoty.

Dokážeme to? Dokážeme se na nich shodnout? Máme jasno v tom, co nesmíme nikdy obětovat?

Víme, v jakém světě chceme žít?