Právě před 80 lety, 30. listopadu 1938, byl většinou parlamentu zvolen prezidentem o třetinu území okleštěné Česko-Slovenské republiky Emil Hácha, tehdy 66letý špičkový právník a pedagog, předseda Nejvyššího správního soudu. Judikáty této soudní instituce, která se rovněž díky JUDr. Háchovi inspirovala v prvních 20 let svobodného Československa zejména anglosaským právem, jsou uplatňovány dodnes.

„Být prezidentem v dnešních těžkých dobách je velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu,“ prohlásil Emil Hácha po svém zvolení, k němuž mu z britského exilu blahopřál také Edvard Beneš, který abdikoval po hanebném mnichovském diktátu. Ambicím prezidenta Háchy učinila de iure konec okupace okleštěné republiky 15. března 1939, kterou mu brutálně oznámil při jeho návštěvě v Berlíně o den dříve nacistický vůdce Adolf Hitler. Ten se svými soukmenovci již nemocí oslabeného Háchu donutil přijmou roli loutkového prezidenta nacisty ustaveného protektorátu Čechy a Morava, jímž zůstal až do osvobození v květnu 1945.

Nicméně Hácha jako přesvědčený demokrat a právník se v prvních letech svého působení ve funkci prezidenta aktivně zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Neuratha proti sílící germanizaci českého národa. V říjnu 1939 dokonce odmítl věrnostní slib Hitlerovi, v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v řadě případů úspěšně. Po příchodu esesáka Reinharda Heydricha, mj. hlavního autora zvěrského projektu vyhlazení židů z nacisty okupovaných území, do Prahy v září 1941 a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Poté, co českoslovenští výsadkáři v květnu 1942 spáchali na Heydricha úspěšný atentát, už nacisté E. Háchu zcela psychicky i zdravotně zlomili. Hácha musel v čele protektorátní vlády potupně odjet do Berlína na Heydrichův pompézní pohřeb, kde mu Hitler vyhrožoval, že v případě dalších incidentů je připraven vysídlit celý český národ ještě v průběhu války. Zcela deprimovaný Hácha musel veřejně atentát odsoudit a stal se již jen loutkou nacistů. Po osvobození byl uvězněn, obviněn z kolaborace a ve vězení ve věku 73 let zemřel.

Háchovo historické hodnocení kolísá od absolutních obvinění z kolaborace až po kladné posudky, že svými postoji i skutky pomáhal zabránit ještě větším nacistickým zvěrstvům. Připomeňme si ale jasný výchozí fakt: Československo se v září 1938 stalo obětí zrady ze strany spojenecké Francie a také Velké Británie, když jejich premiéři připojili svůj podpis pod hanebnou Mnichovskou dohodu. Namísto slibovaného míru se tento cár papíru stal jen prvním krokem k rozdělení Československa na proněmecký Slovenský stát (14.3.1939) a okupovaný protektorát Čechy a Morava a k následné válce. JUDr. Hácha jako demokrat a právník zpočátku ve své prezidentské funkci věřil v právní postupy i za okupace, což bylo naivní u něho ale i dalších tisíců politiků v řadě zemí světa.

Z klidu a bezpečí dnešní demokratické České republiky je velmi ošemetné se dívat na vzdálenou historii snahy miliónů Čechů a Moravanů přežít brutální nacistický režim. Dr. Hácha patři ke skupině možná naivních lidí, kteří se snažili zmírnit dopady okupace, ale samozřejmě si nemohli s hrůzným režimem nezadat a neušpinit si ruce. Háchovo rozhlasové odsouzení atentátu na Heydricha bylo něco jiného než zločiny domácích zrádců a kolaborantů, kteří za různé výhody a mrzký peníz udávali, a nechali tak vraždit české spoluobčany. Je rovněž faktem, že 360 tisíc obětí nacistického teroru v Čechách a na Moravě, mezi nimiž byli hrdinové aktivního boje proti nacismu, bylo například v porovnání s pěti milióny zavražděných Poláků podstatně méně. Podívejme se spíše sebekriticky na svou nedávnou minulost Československa za Husákovského prosovětského režimu: registrovali jsme jen zhruba dva tisíce aktivních disidentů z 14,5 miliónů obyvatel. Na nesvobodu ve své vlasti reagovaly statisíce Čechů a Slováků emigrací jednak po roce 1948 a silně také po roce 1968. Statisíce lidí ale s komunistickým režimem aktivně za řadu výhod spolupracovaly.

Dnes je český prezident hlavou demokratického státu, který je zase pevnou součástí západního demokratického společenství. Prezident zvolený podruhé ve všelidovém hlasování poněkud vymyká systému parlamentní demokracie a soutěži politických stran. Prezident Miloš Zeman tento silný nadstranický mandát někdy využívá k populistickým stanoviskům, negativně je vnímáno jeho nálepkování lidí dle loajality k jeho osobě, stejně jako kontroverzní složení jeho nejbližšího týmu spolupracovníků. I v zahraničí vyvolávají pozornosti prezidentovy proruské a pročínské postoje, jež jsou leckdy v rozporu se zahraničněpolitickým kursem vlády ČR i spojenců v EU a NATO.  Na straně druhé je v mezinárodním kontextu oceňován jeho důsledný odpor proti mezinárodnímu terorismu a rozhodná podpora Izraele.

Od prezidenta republiky jako nejvyššího ústavního činitele občané České republiky očekávají slova i činy, jež budou reprezentovat ryzí morálně-volní vlastnosti, ztělesnění demokratických právních hodnot, na nichž je založena naše západní demokracie. Těmito měřítky budou občany i historiky poměřovány také skutky současného prezidenta. Ten není na rozdíl od Emila Háchy pod nátlakem jakékoli diktatury, ve svém rozhodování je „omezován“ jen demokraticky přijatými zákony a může tak svobodně jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. O to více od něj mají občané právo očekávat.

(převzato z Profilu)