Rychlé závěry a zvlášť ty, které říkají „zakázat“ „omezit“ nebo „zregulovat“ ve mně spustí určitý majáček obezřetnosti. Tím netvrdím, že by veškeré zákazy a regulace byly špatné. Pakliže se ale shodneme na tom, že třeba takový lékař by měl řešit nikoliv následky, ale příčinu, analogicky vyžadujme totéž od našich zákonodárců v rámci zlepšování životního prostředí či lépe – vyžadujme to od sebe sama. Určitě je dobré na tak citlivé téma, jako je ochrana životního prostředí, nahlížet hned z několika stran.

Dovolím si malou vsuvku – navzdory řádění oligarchů, kdy nejvýraznějším je koncern Agrofert – jsme překvapivě zemí s vysokým podílem ekofarem v EU a to celých 14,5% obdělávané půdy (zdroj svaz PRO-BIO 6/2019). To je dokonce víc než v sousedním Německu či Rakousku. To není vůbec špatné!

Kdybyste ale celou problematiku řepkových polí rozklepali na atomy, projdete si dnes všeobecně známými poznatky, jako třeba tím, jak zrádnými dotace jsou anebo jak je nebezpečné zvýhodňování jednoho sektoru na úkor jiného a zjistíte, že celý náš problém se suchem má kořeny až někde v kolektivizaci, v těch obrovských lánech, které byly před desítkami let ukradeny komunisty.

Opět se dostaneme k tomu, že myšlenka centrálního plánování je špatná a historicky mnohokrát v praxi vyvrácená. Jiný pohled je třeba takový, že velké podniky u nás byly často zvýhodněny na úkor těch malých. No a zde přichází ty rychlé soudy, kterých se bojím – možnou reakcí by bylo: „tak zatněme tipec velkým a zvýhodněme ty malé“. Ne, přátelé, tohle jen vytváří další nerovnost.

Přemýšlejme, co by mohla taková razantní změna způsobit. Ekonomika nejen našeho kraje, ale i celé země, je živel – jsme to především my, všichni občané. Zavést majetkovou rovnost, to už tady v historii párkrát bylo a vždy to dopadlo tragicky. Nejsem pro drastická řešení, jsem pro rovnost, ale v pravidlech. Malý či velký podniku – tady máš rámec pravidel, která si zapamatuješ a já, stát, ti je nebudu pořád měnit a nedám ti na to ani korunu. Pak ukaž, co umíš. Dnešní praxe je ale bohužel taková, že těch pravidel, norem a omezení je tolik, že skutečně jen ten velký podnik má na to si zaplatit lidskou sílu, která se tomu všemu bude věnovat. Malá rodinná firma, třeba ta malá eko-farma, si tohle nemůže dovolit. Takový přístup je klíčový a vyžaduje určitou politickou shodu – a přesně o to chci usilovat.

Dále se na problematiku musíme podívat jako zákazníci. Předně – debata o tom, že někdo nakupuje … no, jak to říct kulantně – levné potraviny – mi připadá povýšená – např. upírat někomu jejich nákup či rovnou volat po jejich zákazu s tím, že jsou to jedy. Pro lidi s nízkými příjmy je lepší mít levnou potravinu než žádnou. Ano, také bych si samozřejmě přál, aby i ten nejnižší standard měl vyšší kvalitu, než je dnes. Ale i tohle je zase o ceně a pokud se občan ocitne na hranici chudoby, každá koruna se počítá. Přemýšlejme, proč si lidé nemohou pořídit kvalitnější potraviny a co by přispělo ke kvalitě za rozumné peníze. Stejně tak to, jestli někdo má nebo nemá podnikat, spoluurčujeme my zákazníci. Každý z vás jste určitě expert ve své kuchyni – někdo miluje mrkev, jiný rajčata a jiný je milovník burgerů. Jen vy sami si určíte, která chuť je pro vás ta nejlepší a jen vy sami si rozhodnete, jak široká paleta chutí bude součástí vaší kuchyně.

Určitě by nám všem zdravá konkurence mezi farmáři prospěla, jim by určitě prospělo více práce na poli než na úřadech. A to teď nevolám po řešení soudruha Ondráčka. Na konci takového konkurenčního boje, kde by byla rovnější pravidla, by z toho těžil jen a jen zákazník.

Z počtu bio farem je evidentní, že chuť a nějaké srdcařství našemu zemědělství určitě nechybí. Dejme i jim to nejcennější – svobodu.