Vážený pane předsedo Ústavního soudu,
vážená paní předsedkyně Ústavního soudu Slovenské republiky,
vážení soudci Ústavního soudu,
dámy a pánové,

jsem potěšen, že dnes mohu být zde, na půdě Ústavního soudu České republiky při této slavnostní příležitosti, tedy při stém výročí vzniku samostatného Československa, které již za pár dnů vyvrcholí. Oslavy tohoto výročí a dalších tzv. „osmičkových výročí“ jsou v plném proudu po celé republice již od začátku roku a já jsem opravdu rád, že je jim věnováno tolik pozornosti, a to i ze strany médií.

Tato příležitost vybízí pohovořit o historii českého soudnictví, já však v tomto ohledu nejsem zrovna povolaným člověkem, na to jsou mezi Vámi odborníci. Dovolím si zde však udělat malý výlet do historie naší republiky.

Bylo to právě 28. října 1918, kdy v nejistých časech na sklonku do té doby největšího válečného konfliktu v historii vznikla pověstná první republika, která byla své doby opravu pokroková.

Jistě nebyla dokonalá, ale byla začátkem toho možná nejcennějšího, co jako společnost máme - demokracie, formy vlády a práva, tradice, která věřím že přežije nás všechny a kterou v dnešní době vnímáme jako samozřejmost. Je však potřeba mít neustále na paměti, že tomu tak nebylo vždy, že se jedná o odkaz, který si vyžádal nespočet odvahy, utrpení, životů.

Naší mladé republice nebylo umožněno nerušeně růst a vydobýt si své místo ve světě. Po pouhých dvaceti letech utrpěla krutou ránu v podobě okupace vojsky nacistického Německa a nově vznikající demokratická tradice byla na dlouhá léta zpřetrhána. Naštěstí musí každá válka jednou skončit a jinak tomu nebylo ani s tou doposud největší - druhou světovou. Tento konflikt poznamenal celý svět, a především Evropu navždy.

Poválečný vývoj řady zemí, včetně České republiky nebyl snadný a taktéž neumožňoval nerušený vývoj naší demokracie. Ale válka skončila, vojáci odešli, tanky odjely a všem se nesmírně ulevilo, ale ne na dlouho, přišel převrat v únoru 1948. Naději přinesly až události roku 1968. Ta však byla zmařena, když naši zemi opět obsadila vojska, tentokrát prý spojenecká. Všechna tato úskalí náš národ přečkal a po roce 1989 se nám opět otevřely dveře do světa.

Zde bych chtěl zmínit další z důležitých výročí, kterým se v letošním roce věnujeme a tím je 25 let od vzniku samostatné České republiky. V roce 1993 jsme ukázali celému světu, že lze rozdělit jednu zemi na dva samostatné státy v klidu a míru a zachovat přitom neobyčejně přátelské vztahy, což rozhodně není samozřejmostí. Tuto větu pronáším i přesto, že rozdělení Československa jsem nepodporoval, a dodnes jsem se, zejména se způsobem, jak se k rozhodnutí dospělo, nesmířil.

S historií České republiky jsme všichni spojeni a řada z nás prožila události na vlastní kůži.  Připomínám to zde proto, abych zdůraznil, že naše demokratická tradice opravdu netrvá dlouho a jsme to právě my, kdo ji dnes utváří a to nejen pro nás, ale hlavně pro naše děti a generace, které přijdou po nich.

Se vznikem samostatné České republiky se pojí také přijetí Ústavy jako základního zákona naší země a vznik Ústavního soudu jako ochránce nejzákladnějších lidských práv a garanta ústavnosti našeho právního řádu. Bohužel poslední dobou dochází k tomu, že je ústavní soud kritizován ze strany některých politických subjektů, či přímo ústavních činitelů.

V této souvislosti bych rád zmínil i Senát Parlamentu ČR, který jako horní komora Parlamentu je součástí ústavního systému České republiky. Senát je bohužel také často terčem nevybíravých výroků a jeho postavení v České republice je často zpochybňováno.

Jeho role při projednávání zákonů a zejména ústavních a volebních zákonů je však nezpochybnitelná a já považuji za naši povinnost nedopustit ukvapené ústavní změny na základě momentálních společenských nálad a ambicí politiků, kteří jsou někdy ochotni zajít opravdu daleko.

Dámy a pánové, sto let je pro jednoho člověka výjimečně dlouhá doba, pro celý národ to však až tak dlouhé období není. Přesto se od té doby změnil život v Evropě k nepoznání, a jinak tomu nebylo ani s Československou, nyní Českou republikou. Máme dnes k dispozici technologie, které bychom si před sto lety nedokázali ani představit. Žijeme v prosperující zemi v samém srdci Evropy, životní úroveň neustále roste, informace nikdy nebyly dostupnější, vzdělání a cestování nikdy nebylo snadnější.

Změnilo se téměř všechno. Dle mého názoru se změnil také pohled společnosti na své okolí, jak jsem se již zmínil před chvílí – demokracie se dnes vnímá jako něco samozřejmé a přirozené, a to je dobře. Mysleme však na to, že naše mladá demokracie se stále ještě vyvíjí a je do značné míry zranitelná.

Sice se na první pohled může zdát, že není v žádném aktuálním ohrožení a nemáme se čeho bát, otázkou však zůstává, zda je tomu opravdu tak. Stačí se podívat na některé země v naší blízkosti.

Závěrem bych rád uvedl citát otce zakladatele naší republiky, T. G. Masaryka, který jsem v poslední době opakovaně připomínal, protože je stále velmi aktuální. „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ Dámy a pánové, děkuji Vám za práci, kterou pro naši zemi – Českou republiku odvádíte, děkuji Vám za pozornost a přeji příjemný zbytek dnešního slavnostního dne a do dnů příštích vše dobré.