Zpráva z tisku, 27. 4. 2020: „Šest bývalých, odvolaných členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) u soudu znovu uspělo s žalobou, kterou se domáhají vyplacení ušlé mzdy. Podle dnešního nepravomocného rozsudku jim má RRTV uhradit celkem přes 14 milionů Kč plus úroky z prodlení. Radu odvolal v roce 2003 tehdejší premiér Vladimír Špidla (ČSSD), a to v souvislosti s arbitráží mezi Českou republikou a Central European Media Enterprises (CME). Soudy už dříve konstatovaly, že Špidlovo rozhodnutí bylo nezákonné. Šestice odvolaných radních – Zdeněk Duspiva, Pavel Foltán, Petr Žantovský, Josef Musil, Jiří Novotný a Petr Štěpánek – v žalobě požadovala, aby jim rada doplatila mzdu od jejich odvolání až do vypršení šestiletého funkčního období. Soud přiznal každému z radních přes dva miliony korun.“

Dvě vítězství

Tenhle soudní spor jsme vyhráli už podruhé. Poprvé v roce 2015. Drobný rozdíl je v tom, že úroky mezitím narostly o dalších cca 8 mega. Tak uvidíme, jestli se stát bude odvolávat znovu. Celková škoda, co Špidla a spol. svým nezákonný postupem způsobili, tzn. včetně všech úroků a nákladů řízení, se k dnešku vyšplhala někam mezi 30 až 40 milionů korun. Soudy už běží od roku 2003, teď jsme v sedmnáctém (!) roce naší soudní anabáze. Miluju naši justici!

Lidé se mě ptají, zdali se stát, respektive Rada pro vysílání, se kterou se formálně soudíme, může odvolat znovu. Ano, může. Ale pokud opravdu žijeme v právním státě, její šance na úspěch se už limitně blíží nule. Dalším protahováním budou jen naskakovat další úroky. Že jsme byli poškozeni potvrdil už i Nejvyšší soud.

„S péčí řádného hospodáře“ se Rada pro vysílání odvolala už v roce 2015, když jsme se svojí žalobou uspěli poprvé. „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou peníze,“ pochvaloval si kdysi feldkurát Katz. Tihle si to upravili takhle: „To se nám to odvolává, to se nám to soudí, když nás to nic nestojí a co probendíme, stejně zaplatí daňoví poplatníci.“

Tradiční Česká televize

Za zmínku stojí postoj České televize. Když nás v roce 2003 ve sněmovně odvolávali, vysílala to Česká televize v mnohahodinovém přímém přenosu, byly toho plné zprávy, uspořádala k tomu několik diskusních pořadů. Škodu 10 miliard iniciativně rozpočítávala na všechny obyvatele, že každého to stojí tisíc korun. Ještě dnes mi někteří idioti píšou, že jim dlužím tisícovku. Teď, na samém konci, aktuálnímu rozsudku věnovala několik vteřin v jedněch jediných odpoledních zprávách v 15 hodin. Aby skutečně informovala? Ne, aby si vytvořila alibi, že to úplně nezamlčela. Přesně takhle propagandisté z Kavčích hor pracují. Proč? V našem případě proto, aby zamlčeli, že jsou spoluviníky tehdejší lynčovací atmosféry.

Hlemýždí justice

Skuteční viníci prohrané neprohratelné arbitráže, rozuměj Špidlova vládní koalice, potřebovali zastřít svoji vlastní odpovědnost, a tak veřejnosti předhodili obětního beránka a uspořádali spektakulární veřejnou popravu. V nastalém poprasku se lépe ukryla jejich vlastní vina. A ještě si mohli vyřídit osobní nenávisti. „Je to krevní msta,“ prohlásil tehdy před svědky rozšafný ministr kultury Pavel Dostál. V jednom se ale všichni přepočítali. Ne každý je ovce. Ne každý se shrbí. Existují také lidé, kteří do posledního dechu budou hájit svoji čest. Ostatně, co byste udělali vy, kdyby vás někdo bez jakéhokoli důkazu obvinil, třeba, že jíte malé děti, a pak vás bez udání důvodů vyhodil z práce a nádavkem ještě veřejně znectil? Asi byste si to taky nenechali líbit.

Vyřešit banalitu, že v právním státě nemůže být nikdo odvolán z veřejné funkce bez udání důvodů, trvalo naší hlemýždí justici čtyři roky. V roce 2007 soud naše odvolání zrušil pro jeho nezákonnost. Naše mandáty v radě proto neskončily odvoláním, nýbrž až uběhnutím funkčního období. To má ovšem také finanční konsekvence, protože dle zákona náleží členovi rady plat. Přímo zákon také stanoví jeho výši. Vlastně je to průzračně jednoduché. Veškeré důkazy jsou napsané přímo v zákoně. Řeší se to ovšem už třináct (!) let.

Péče řádných hospodářů

Že musejí postupovat „s péčí řádných hospodářů“, je kouzelné sousloví všech zdejších alibistických úředníků a politiků. Jak o peníze daňových poplatníků pečovali a pečují v našem případě? Posuďte sami.

V roce 2008 jsme státu nabídli smírné řešení. Ať nám vyplatí polovinu toho, na co máme dle zákona nárok, tedy ne celkem oněch výše zmiňovaných čtrnáct, nýbrž pouze sedm milionů. Namísto jakéhokoli civilizovaného jednání nás však tehdejší premiér Jan Fischer v roce 2009 znovu odvolal. K šest let starému datu a z funkcí, ve kterých už jsme ani nebyli. A opět bez udání důvodů. I tohle odvolání č. 2 soud následně zrušil, ale museli jsme si na to počkat další tři roky. Až do roku 2012. Nyní se píše rok 2020. Dlužná částka se už třináct let rok co rok úročí necelými deseti procenty. Namísto námi v roce 2008 nabízených sedmi milionů, jsme nyní někde u třicítky. K tomu je ovšem třeba přičíst ještě další náklady řízení.

Boží mlýny melou. Pomalu, ale melou. Nyní se blíží účet. Bude zajímavé sledovat, s jakou „péči řádného hospodáře“ k tomu odpovědné osoby přistoupí nyní.

Špidlovo prasátko

A propos. Spousta lidí mi na Facebooku píše, že tu škodu by neměli platit daňoví poplatníci, nýbrž skuteční viníci. Myslím si to také. Můžeme se proto těšit, že Vladimír Špidla se pochlapí a rozbije své bruselské prasátko. Přispět mu může i těch dalších 89 bohorovných poslanců z ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody, kteří si tehdy v roce 2003 zákonem vytřeli zadek. Někteří z nich sedí ve sněmovně dodnes.