Úplně přesně si pamatuju ten okamžik, kdy se ze mne stal zapřisáhlý nepřítel minulého režimu. Psal se rok 1970, mně bylo dvanáct a komunisté zase zakázali skauting. Dozvěděli jsme se to uprostřed úžasných skal a nádherné divočiny na táboře ve Ferdinandově soutěsce v Českém Švýcarsku. Bože, jak já to skautování jako kluk miloval! S kamarády jsme si pak založili klub na způsob Rychlých šípů a já se poprvé odebral do podzemí. Obrazně i doslova. Klubovnu jsme si totiž zařídili u nás ve sklepě.

V roce 1971 slavila KSČ padesát let od svého založení, komunisté na klopě nosili odznáček v podobě rudé hvězdičky a já měl takový protestní rituál. Pokaždé, když jsem někoho s hvězdičkou na klopě potkal, nejčastěji to byl ředitel naší školy Zadrobílek, jemně, neboť symbolicky, jsem si odplivl.

Ze skauta rockerem

Čas plynul, mně narostly dlouhé vlasy a rebel skaut se přeměnil na rebela rockera. Ještě jsem chodil do deváté třídy a s kapelou už jsme po českém venkově vyhrávali bigbít. Ze žáka se pak stal student a ten narazil na další režimní bariéru. Spolužáci na gymplu si mě zvolili za předsedu třídy. Ne na dlouho. Předsednictví jsem byl vedením školy záhy úřední cestou zbaven. Odůvodnění? Nebyl jsem v SSM. Rozuměj, v tom Socialistickém svazu mládeže, jenž z rozhodnutí strany nahradil Skauta-Junáka.

Husákovská normalizace byla v plném proudu a spousta lidí zvolila emigraci. Tu skutečnou, nebo takzvaně vnitřní. Někteří pláchli za hranice, spousta jiných zamířila na chaty a chalupy. Pro mě byl onou vnitřní emigrací bigbít. Oáza relativní svobody uvnitř oploceného tábora. S máničkami jsme se probíjeli – chceš-li, propíjeli – Husákovým temnem.

A jsme u toho. Temno! Alois Jirásek tak nazval jeden ze svých románů. Ne, že bych coby historik amatér zrovna vyznával jiráskovskou interpretaci našich dějin, ale že důsledkem Bílé hory byla zásadní změna společenských poměrů v českých zemích včetně poněmčování, o tom není sporu. Čeština stejně jako to, čemu říkáme česká kultura, přežívaly hlavně na venkově.

Reakcí na poměry v zemi byla sílící vlna, jež se dnes nazývá české národní obrození. Dobrovský, Jungmann, Tyl, Mácha, Němcová, Erben, Purkyně, Čelakovský, Kollár, Kramerius, Havlíček, Smetana a řada dalších. A kde mnozí z nich hledali inspiraci i kořeny? Na českém venkově.