Jednou věcí je deklaratorní přihlášení se Sobotky k takovému rozhodnutí v Berlíně a Bruselu, druhou věcí je prosadit takové rozhodnutí v českém parlamentu.
 
Procedura schválení bude muset proběhnout s podporou ústavní většiny. Chování vládní koalice se na základě zjevných důkazů o míře vnitrostranické demokracie koaličních stran snad dá předpokládat.
Jak se zachová opozice, uvidíme.
 
V zásadě se dá předpokládat, že TOP 09 své hlasy, na základě dlouhodobých „probruselských“ postojů, bez problémů připojí. Jak se zachová ODS může být předmětem ostřejší vnitrostranické diskuse mezi realisty a eurooptimisty, ale také debatou o přijatelné míře směny dlouhodobě bráněných ideových principů za politický opoziční pragmatismus.
 
Abychom lépe porozuměli podstatě problému, je dobré si základní obsah tzv. Fiskálního kompaktu stručně shrnout:
 
1. Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě hospodářské a měnové unie (fiskální kompakt) zavádí povinnost smluvních stran zavést do vlastního vnitrostátního právního řádu prostřednictvím závazných a trvalých předpisů na ústavní úrovni pravidlo vyrovnaného rozpočtu
 
2. O tom, zda je takové pravidlo dostatečně zapracováno a posléze dodržováno rozhoduje Soudní dvůr Evropské unie
 
3. Ten je oprávněn uložit členskému státu, který nepřijal náležitá opatření vyplývající z rozsudku Evropského soudního dvora, zaplacení paušální částky nebo penále ve výši až 0,1% HDP dotčeného státu
 
4. K prosazení cílů Fiskálního kompaktu je Evropská komise považována za hnací motor
 
5. Dohled Evropské komise nad hospodářským a rozpočtovým počínáním členských států bude posílen
 
6. Komise bude vyžadovat a posuzovat rozpočtové plány členů eurozóny a současně bude zásadní reformy hospodářských politik koordinovat
 
7. Reformní postupy, které budou posouzeny jako úspěšné, budou značeny za referenční
 
8. Fiskální kompakt je závazný pouze pro členské státy používající euro
 
 
Minulá vláda Petra Nečase se k Fiskálnímu kompaktu nepřipojila. Po mém soudu správně, jakkoliv rozhodnutí bývalého premiéra může být stále ještě nepochopitelné. Posedlost jeho vlády rozpočtovými škrty (smyslem tohoto textu není polemizovat o jejich správnosti či efektivnosti) se přece zdála být v ideové linii Fiskálního kompaktu.
 
Zdánlivě. Petr Nečas, odhaduji s opakovanou zkušeností „šití závěrů Evropské rady na poslední chvíli a k tomu horkou eurojehlou“, správně pochopil, že jde pouze o deklaratorní (ne závazné) přihlášení signatářů k cílům Kompaktu. To se také téměř vzápětí potvrdilo, když například Španělsko úspěšně požádalo o „časovou“ výjimku ze svého závazku, neboť tamní politikové shledali kritéria v požadovaném čase za nesplnitelná.
 
Podstatnějším Nečasovým postojem ale bylo fundamentální přesvědčení ODS o tom, že k vyrovnaným či přebytkovým rozpočtům mají dojít členské státy unie samy, na základě národních parlamentních debat a sporem politických koncepcí politických stran, které k takovým reformám dostanou od svých voličů mandát ve volbách.
 
Proto také stejný návrh Nečasova vláda do sněmovny předložila. Obstrukcemi sociálních demokratů a pádem vlády však tento návrh spadnul pod stůl.
 
Podpora ústavního zákona o vyrovnaných veřejných rozpočtech – přijatého svobodně a nezávisle českým parlamentem - u českých sociálních demokratů a lidovců dlouhodobě neexistuje. Tyto subjekty mají v zásadě stejný názor: bezvýhradně věří v prospěšnost a výhodnost předání klíčových hospodářských a rozpočtových pravomocí do Bruselu. Evropská pozice ANO bude teprve testována
Podbízivě rychlá ochota současné Sobotkovy koaliční vlády připojit se k Fiskálnímu kompaktu ovšem nemusí být pouze touhou symbolizovat eurofilní podřízenost.
 
Může být mixem alibistické vypočítavosti, že eventuální rozpočtovou zdrženlivost (dá-li se vůbec něco takového předpokládat) Sobotkovi „nařizuje Brusel“, ale i ošklivě nastraženou pastí zejména pro ODS tradičně hlásající na jedné straně politiku rozpočtové vyrovnanosti, na straně druhé zdráhání omezovat pravomoci národního parlamentu ve prospěch nadnárodních unijních struktur.
 
Zejména ODS tak bude ve sněmovně stát před rozhodnutím, jak se zachovat. Buďto
1. bude stát principiálně na časem a vývojem potvrzených pilířích své evropské politiky,
2. nebo se pragmaticky zachová ve smyslu českého „kdo chce kam, pomozme mu tam“ a vyvaří ve vlastní politické šťávě všechny ty, kteří po celá léta snahy o zakotvení ústavního principu rozpočtové vyrovnanosti rozmělňovali, blokovali a torpédovali, neboť si takovou změnu ústavy nikdy nepřáli a vždy ji považovali za překážku v provádění svých politik.
 
Pisatel těchto řádků, budiž řečeno férově, by ale pro výprodej posledního rodinného stříbra ODS (tedy variantu číslo 2) ruku nezvednul i s vědomím, že „antizaorálkovský“ efekt této varianty má svůj půvab.