Děkuji za slovo, pane předsedající. Hezký dobrý den vám všem. Skoro všechno již bylo řečeno. Všichni říkali, co je potřeba, co se domnívají, že je potřeba. Ale to, co je pro mě naprosto zásadní, je to, že bezesporu se v uplynulém období promeškal čas. A dneska se snažíme o to, abychom promeškali další čas. Řeknu hned proč.

My jsme tady už na přelomu ledna do února říkali, že ta hrozba tady je. Sněmovna se tím nezabývala. Když jsme říkali, že máme jedinou možnost preventivního opatření v rouškách, Sněmovna se tím nezabývala. A přitom ta věc je velmi jednoduchá. Máme před sebou chorobu, na kterou nemáme lék, kterou neumíme úplně přesně diagnostikovat, neznáme, jak dlouho zanechává imunitu, a vlastně jediné, co máme, je to dodržet ten poslední faktor, který epidemiologie zná, to znamená udělat nějaké kroky, které jsou prevencí toho, aby ta choroba se nešířila. Z těch prevencí máme k dispozici vlastně jedině tu roušku se vší její sporností. A teď tady diskutujeme o tom, jak to je s odběry, jak to je s chytrou karanténou. Vůbec bych vám nechtěl říkat, jak to doopravdy je, abyste věděli, co to znamená, když stojíte na operačním sále a čekáte na výsledek COVIDu, který vám nepřijde. Nepřijde prostě proto, že nejsou reagencie, nebo prostě proto, že ho v té Ostravě neudělali, jak vám je, když k vám přicházejí do ordinace lidé s obtížemi, a vy nemáte žádnou možnost nechat je včas vyšetřit. To jsou problémy, kterými my se zaobíráme od rána do večera. Od rána do večera musíme pracovat s tím, že se pohybujeme v riziku. Nechci o tom mluvit. Je to naše povolání. Je to naše povinnost.

Ale my v tuto chvíli musíme konečně začít něco dělat pořádně, to znamená tu prevenci začít dělat doopravdy. My tady nejsme od toho, abychom si říkali, že počet odběrů je veliký nebo malý. My si musíme říct, kdo má být odebírán, jak často a jak rychle musíme ty výsledky mít, když je někdo odebrán. A odebereme 15 000 odběrů a výsledky máme standardně za 48 hodin, někdy déle, výjimečně rychleji, ale to pak se používají testy, na které nemáme a které dojdou. No tak je celá chytrá karanténa ztracená, protože než ten výsledek dojde, tak se ten člověk setkal s půlkou Evropy, i když to už mohlo být dávno odblokované. Měli bychom se poučit z toho, jak to funguje v jiných zemích. Měli bychom se podívat k našim sousedním zemím, kde roušky neskončili a kde všichni vědí, že mít roušku pod nosem, nebo pod ústy, je úplně stejné jako ji nemít. A u nás je to naprosto samozřejmé. V průběhu dne jsem si to sledoval u vlastních poslanců tady v sále, a takoví, co mají tu roušku podnosem, je tady do třetiny.

A to všechno jsou věci, které považuji za zásadní zanedbání toho, že informace o našich možnostech, informace o zkušenosti je neustále zkreslována. Je zkreslena tím, že máme vysoký počet odběrů. Pak se ukáže, že jsme na chvostu odběrů v přepočtu na 100 000 obyvatel. Ukáže se, že výsledky jsou pozdě, že nejsou hned. Říkáme si, že máme nízké procento vážných onemocnění, ale to je matematika. Pokud budeme mít 1 % vážných onemocnění - i 1 % vážných onemocnění - a budeme mít 500 000 nakažených, kolik budeme mít vážně nemocných, když to bude 1 %? Matematiku všichni umíme. Kdyby to bylo 10 %, ten druhý extrém, tak už jsme za hranicí toho, kolik máme lůžek pro ty těžce nemocné. Hovoříme o tom a pan ministr o tom, jak se nádherně podařilo zajistit péči o nemocné pacienty, zajistit lůžka. Co jsme zajistili? Na začátku krize jsme měli zhruba 1 800 postelí pro intenzivní péči a postelí, které mají možnost postarat se eventuálně o mimotělní oxidaci. A těch máme pořád stejně. Ani o jednu není více.
Možná že přibylo pár přístrojů, ale není to nic zásadního. A celou dobu pan ministr počítá s absolutním počtem lůžek a nikdo neřekne, že v současné době 50 % těch lůžek je zatíženo normálními pacienty, kteří je také potřebují. Nikdo neřeší problém, jak se budeme starat o normálně nemocné, když to bude pokračovat dál a budeme vytíženi péčí o covidové pacienty.

A to je to, proč já mluvím. Já bych chtěl, aby tady konečně vláda definovala, co budou kroky, když se situace zhorší. Já nechci slyšet, že je dobrá a že možná bude dobrá, snažíme se, chystáme. Já chci slyšet: udělali jsme to, to a to, uděláme to, to a to. To je jediná možnost, tady žádné snažíme se a chystáme nepomáhá. Prostě když se budeme snažit a nebudeme nic dělat, tak dopadneme jako s tou infekcí z jara. Ona jakoby odezní a vrátí se znova a vrátí se ve větším a složitějším obraze. Proto my dneska musíme začít naopak pracovat s prevencí dopředu, prospektivně, ne z toho, co už víme, co se stalo, nebo co si myslíme, že se nestane. My musíme počítat s tím, jak říkal kolega Válek, že ta varianta může být horší prostě proto, že jenom tak můžeme té horší variantě zabránit a říkat si: udělali jsme všecko pro to a podařilo se nám to. To znamená, že když hovoříme o rouškách, měli bychom začít vážně hovořit o tom, v jaké kvalitě roušky mají být, zda rouška nebo respirátor a jak řešit problém respirátoru, jakou představuje zátěž pro okolí toho, kdo respirátor má. Měli bychom zadat naší akademii, ať tu variantu těch respirátorů zkusí nějakým způsobem vyřešit. Protože když nebudou mít učitelky respirátory, tak školy nebudou fungovat, nakonec onemocní, přestože mají ony roušky a okolo je lidé nemají. Ta kvalita roušek je rozhodující a musí chránit i toho, kdo ji nosí, jinak je to ochrana jenom do okolí.