Hezký dobrý den ještě jednou. Já asi nebudu opakovat to, co tady už několikrát zaznělo, to znamená, co přesně je v té novele a co nás k tomu vedlo. Ale kromě poděkování za tu opravdu skvělou spolupráci a musím přiznat, že ještě před dvěma lety jsem si říkala, že se vlastně až sem vůbec nedostaneme, tak bych chtěla poděkovat lidem, kteří vlastně začali sdílet svoje příběhy, protože ona to ta debata potřebovala. A já vím, že ono je to občas vnímáno jako úkorně ve smyslu, byl to nějaký exces, nemůžete o tom mluvit, nemůžete na základě vaší špatné zkušenosti hodnotit všechny ostatní. Ale ono se postupně ukázalo, že těch excesů a těch příběhů a toho, že ten systém, já se omlouvám, že to nazývám systémem, vím, nedokážeme si pod tím nic představit, ale ono se to jinak pojmenovat nedá. Tak to, že ten systém ubližuje těm lidem a nesprávně hodnotí to, co se jim stalo, že to je prostě fakt, že to je fakt, který nemůžeme přehlížet. A já si myslím, že je naším úkolem se na to podívat a zhodnotit, jestli tedy není potřeba nějaká velká změna.

Redefinici znásilnění vnímám jako jeden z kroků k té změně, ke změně toho, jak vnímáme to, co se vlastně v rámci domácího nebo sexualizovaného násilí děje, že reflektujeme moderní přístupy stejně jako v jiných oblastech lidského života, kdy se prostě dozvíme, že vědci něco vyzkoumali, tak tady reflektujeme psychologii jak pachatelů, tak obětí. A říkáme - možná už chápeme, proč se nebránila zuby nehty. Protože prostě to byla žena svého muže, vedle spaly děti, ona nechtěla křičet, ona ho nechtěla poškrábat, ona nechtěla se s ním poprat. Ona ani nemohla, protože jí pět let takovým

Tenhleten příběh je jeden z těch, které já znám a já znám tu paní, která to prožila. A ví, že jsem tady použila vlastně jeden z narativů. Před chvilkou jsem mluvila o tom, že to vlastně může dělat žena svému muži nebo žena svým dětem. Ale je strašně důležité se vlastně na to podívat a říct, my potřebujeme změnit to, jak se na to díváme, změnit všechny ty věty, které potom ty oběti poslouchají. Vždyť vy jste v tom musela mít něco, co vás udrželo v tom vztahu. Proč jste se nerozvedla, když vás poprvé znásilnil? To tam doopravdy ten systém, ať už je to policie, státní zástupci, kdokoliv, nebudu na nikoho ukazovat jedním prstem, ale je to tam, tak opravdu to těm obětem říkají. A tohle my musíme odstranit.

A je hrozně důležité, že i tady ve Sněmovně, byť vím, že ta debata je na některé moje kolegy, kteří v té agendě nejsou tak ponoření jako my, vlastně už dlouhá, ale je strašně důležité, abychom my to těm lidem říkali, abychom my odstraňovali ve společnosti přesně tyhlety všechny mýty a ty chutě bagatelizovat trestné činy, které jsou tak zásadní, že je správné, že je trestáme hned nejpřísněji po vraždě. A musíme v tom vytrvat.

Druhou věc, kterou chci říct tady, je, že to znásilnění z podstaty, které jsme tam po dlouhé diskusi dodali, je velmi důležitá věc, protože opravdu v praxi dochází k tomu, že sex s osmiletým dítětem, klukem nebo holkou, je to úplně jedno, je kvalifikován jako pohlavní zneužití. Protože prostě ten systém tak, jak je dnes nastaven, nedokáže přijít na to, že to to dítě nechtělo, protože neudělalo nic, nepopralo se s tím člověkem, s vedoucím na táboře. Proto je to správné, že to děláme. Protože ať už psychologie dětí nebo já se omlouvám, tak nějak jako racionální přístup nás všech přece nám všem musí říct, to není normální, aby osmiletá holčička to chtěla, i když je to její někdo známý. To prostě není normální a my tomu musíme zabránit. A jako - i kdyby, pane bože, měla moc krátkou sukni nebo chodila doma nahá, nikdo nemá právo nikoho znásilňovat nebo s někým pod patnáct let mít sex.

Musím tady říct, že tu věkovou hranici - nad tím byla debata - prvotně navržená pět (?) let, všichni jsme říkali, že to je prostě moc nízko těch dvanáct let. Je nějaký racionální závěr, ke kterému jsme došli. Podle psychologů to klidně mohlo být patnáct. Stále to bude trestný čin. Třináctiletou, čtrnáctiletou slečnu, u té se bude zkoumat, jestli to tedy chtěla nebo nechtěla, nebo u kluka. Ale je to skvělá věc, která opravdu pomůže, ochrání děti. A ano, teď vypadám jako někdo, kdo by neustále někoho zavíral a kdo by nám ty naše přeplněné věznice ještě jako víc naplnil. Ale kdo jiný tam má sedět, než člověk, který znásilní devítileté dítě?

Omlouvám se, že jsem byla tak emotivní. Pro mě je to velice důležitá věc. Jsem ráda, jak znovu zopakuju, je to jeden z kroků, kterým směřujeme k tomu, aby v téhle zemi lépe fungovala ochrana obětí, ať už domácího nebo sexualizovaného násilí. Moc si vážím naší spolupráce s ministrem, s jeho ministerstvem i se všemi kolegy a kolegyněmi, kteří jsme na tom pracovali a doufám, že nám to vydrží, protože tohle je věc, nad kterou se prostě hádat nesmíme, protože ty lidi strašně zklameme. Je rok 2024, ty oběti už nesedí v koutě a nepodřezávají si žíly tak, aby my jsme to neviděli. Oni prostě už vystupují s těmi svými příběhy a my se už prostě dozvíme o tom, jaké mají trauma a jak závažná věc to je a my na to opravdu musíme reagovat. Mockrát vám děkuji. A toto bylo stanovisko hnutí STAN. (Potlesk zprava.)