Výsledky voleb ve Francii jsou pro mě překvapením, patrně vyšla strategie rezignací před druhým kolem. Národní sdružení mohutně posílilo, byť vládnout zřejmě zatím nebude. Má ale i tak téměř trojnásobné množství poslanců a poslankyň oproti volbám z roku 2022, pro Marine Le Pen je to určitě lepší výchozí pozice pro prezidentské volby v roce 2027. Pro politické síly, které nechtějí Le Pen v Elysejském paláci, nastávají těžké tři roky, během kterých by měly dokázat, že politika krajní pravice není odpovědí na problémy Francie. Na druhou stranu, nesmíme zavírat oči před radikálními komponenty vítězné levicové koalice NFP. Výroky lídra strany LFI Melenchona o Ukrajině, sympatie k Rusku, pochopení pro anexi Krymu, neokomunistické návrhy na regulaci kapitalismu - to všechno musíme brát v potaz a netvářit se, že extrém je jenom na jedné straně spektra. Na problémy dnešního světa hledají voliči odpověď, demokrati musí dělat všechno pro to, aby ji nenašli právě v tom extrému.

Není pravda, že se poprvé poloprezidentský systém posune směrem k posílení vlivu Parlamentu, to není pro V. republiku nová situace. Celkem byly 3 tzv. kohabitace. To znamená, že prezident je reprezentantem jiného politického proudu, než předseda vlády a o výkonnou moc ve státě se tyto osoby dělí. I literatura k ústavnímu právu Francie zmiňuje, že když jsou odlišné politické směry u moci, navrch má logicky Národní shromáždění, ne prezident, páč jinak by to bylo co? AHA, že. Prezident se stahuje do ceremoniální role a má určitý vliv na zahraniční politiku, obranu a justici.

No a k těm kohabitacím.

1. 1986-1988 Prezident Mitterand (socialisté) + premiér Chirac (pravice).
2. 1993-1995 Prezident Mitterand (socialisté) + premiér Balladur (pravice).
3. 1997-2002 Prezident Chirac (pravice) + premiér Jospin (socialisté).

Ve všech třech situacích sice prezidenti ehm, jak to říct, měli názor a ten byl kolikrát velmi nahlas slyšet, ale museli se stáhnout. Kritizovali, korigovali, blokovali, ale ve výsledku většina v Národním shromáždění rozhodovala.

Proto se za premiéra Jospina schválil 35hodinový pracovní týden, což by byla agenda prezidenta Chiraca leda v pěkném snu o levandulových polích v Provence.