Nebude je zajímat, jestli se měl zákon A (nebo zákon B?) projednat před nouzovým stavem a ten by pak prošel. Nebude je zajímat, jestli byl premiér arogantní nebo nebyl, jestli se ten a ten partajní předseda ve skutečnosti dohodnout chtěl nebo nechtěl. Dokonce je nebude zajímat, jestli nás zdravotníci před neprodloužením nouzového stavu varovali nebo nevarovali (a že dost hlasitě varovali).

Zato vím přesně, co je strašně naštve a co jim leda tak přitíží – hádání se o to, „kdo za to může“. Nic není zbytečnější (a horší) než tohle. A asi každému v této zemi je jasné, že po tomhle poměřování ega, které jsme zažili, se hledání viníka nevyhneme.

Víte, co je na tom nejhorší? Že každý další mrtvý se pro politickou špičku nestane zemřelým spoluobčanem, ztrátou a neskonale smutnou událostí, ale argumentem v politickém boji. Dělá se mi z toho zle už dopředu. Už to slyším: „Za tyhle mrtvé můžete vy!“ „Ne, za ty mrtvé můžete vy!“ Hnus.

Neprodloužení nouzového stavu není konec téměř ničeho „viditelného“. Co se změní na skutečně podstatných okolnostech? Zmizí o půlnoci z neděle na pondělí vir? Ne. Uvolní se nemocniční lůžka? Ne. Ubyde nemocných? Ne. Situace zůstane stejná. Stejně špatná. Pár mimořádně nezodpovědných lidí možná začne demonstrativně popíjet a mávat fanglemi.

Dokonce i většina opatření zůstane – jenom na jiném základě. Zmizí pouze pár věcí, které jsou divné samy o sobě a lidé je moc nechápali. Asi se otevřou malé obchody. Asi nebude možné uplatnit zákaz nočního vycházení. No což, bez toho se popravdě obejdeme. Stejně není kam chodit a je taková zima, že ani proč někam chodit.