Vážený pane předsedající, dámy a pánové,

já jsem lékař na rozdíl od kolegy Klause, ale tak jako všichni, co jste tady, jsem taky pacient. Teď zrovna ne, ale před týdnem jsem byl a zase brzo budu, protože postupně, jak mi přibývají léta, tak je velmi pravděpodobné, že častěji budu pacient než lékař. Předpokládám, že každý z vás byl aspoň jednou v životě pacient. A myslím si, že není dobře, že se tady celou dobu bavíme o lékařích. Pevně věřím tomu, že žádný z ministrů, co se na tomto podivném zákonu podílel, ho nedělal kvůli lékařům, ale dělal ho kvůli pacientům. Ten zákon měl prospět pacientům, měl jim zjednodušit život, měl jim snížit komplikace s tím, že mají předepsané léky od různých lékařů, měl ten systém zjednodušit, měl umožnit nahlížet do centrální databáze. A nic z těch výhod, které by z něho pacienti měli mít, zatím nemá.

Teoretická výhoda, která by mohla být, že napíšu pacientovi recept elektronicky, nebo že já jako pacient dostanu recept elektronicky, ten mi bude zaslán na nějakou e-mailovou adresu nebo nějakým takovým postupem, pokud jsem chronický pacient, nebudu muset navštívit toho lékaře, zvlášť ty léky, které opakovaně dostávám předepisovány, a tuto výhodu tento systém zřejmě má. Ti, kteří z vás jsou tady praktici, ti, kteří z vás jsou tady specialisté, gynekologové, vědí, že antikoncepce a další takhle fungují. Byl bych rád, abychom se bavili především o tom, co s tím zákonem uděláme, aby byl opravdu co nejužitečnější pro naše pacienty, resp. pro nás všechny, protože my všichni jsme pacienti, buďto jsme, nebo budeme, nebo jsme byli.