V tomto případě kolega Ondráček přišel s myšlenkou, která není rozhodně nová, a která byla a také je obsažena v právních portfoliích mnoha zemí. Osobně v ní spatřuji i jistou sebezáchovnou reakci na totální úpadek slušnosti v směrem k voleným zástupcům, započatý neblahou prezidentskou érou Václava Havla, který se svojí klikou zvedl stavidla intolerance k zastupitelské demokracii a zvedl vlnu pouličního rozhodování věcí veřejných.

Když návrhu zákona vyjádřilo podporu 64 poslanců, mohlo se zdát, že krůček k obnovení primární slušnosti k prezidentovi, jako symbolu české státnosti, bez ohledu na to, kdo zrovna na hradě sedí, má vyhráno. Do té doby, než médii ignorovaná iniciativa, jak je to ostatně běžné u všech komunistických návrhů, začala být pro některé zájmové skupiny ožehavou, pro jiné jakoby  stvořenou ke startu předvolební kampaně  třímajíc “prapor svobody v ruce”.

A stranické sekretariáty začaly jednat! Nejvíce to zarezonovalo v tom prý “nejméně” politickém, Babišově hnutí! Majitel Agrofertu podstatu návrhu zřejmě vůbec nepochopil, když na Twitteru psal o “pokusu o sankcionování kritiky, humoru a ironie”, ale “doma” nesporně zasáhl. A jeho věrní začali, oficiálně po “zralé úvaze”, stahovat své podpisy pod návrhem zákona, “košile je vždy bližší než kabát”! A obhajobu slušného  a korektního politického prostředí, ze kterého by mělo v demokracii vše vycházet a zejména svůj názor pragmaticky vyměnili za “pofidérní loajalitu” a možnost další zajištěné existence.

Rozčarovalo mne i prohlášení prvního sociálního demokrata, alibistického, premiéra Sobotky! “Hlava státu zaslouží úctu. Ale pokud mám volit mezi svobodou projevu a zaváděním trestnosti hanobení hlavy státu, volím svobodu projevu.” Tak omezenou názorovou zkratku, zde výstižněji “oslí můstek”, dokáží vyplodit snad jen někteří “elitní” redaktoři ČT. Kde předseda vlády spatřuje vazbu mezi svobodou projevu a těmi nejsprostějšími vulgaritami, opakuji nikoliv humorem a kritikou, směrem k prezidentovi, skutečně nevím! I zde někteří sociálnědemokratiční poslanci, po tomto předsednickém výkřiku, své původní rozhodnutí podpory raději stáhli. A z toho mně je daleko více smutno, než z účelově zveličovaného ohrožování svobody projevu! Tam, kde není zajištěno svobodné, myšleno na vůli politických sekretariátů nezávislé, vykonávání poslaneckého mandátu, stejně žádná svoboda projevu nemůže existovat. Nemám pravdu, pánové Babiši a Sobotko?