Místo diplomatického úspěchu zase jednou pořádný trapas. To je kauza Emír z Kataru. Dalo by se to shrnout i tak, že do minimálně půlročního vyjednávání, které zahájil prezident Miloš Zeman a pokračovala v něm se skřípěním zubů vláda, nakonec hodila vidle EU a zabránila tak možnosti "přišoupnout další židli ke stolu". Plyn by od Kataru chtěli, sedět ale s jejich emírem u jednoho společného stolu již nikoliv. Evidentně nějaká evropská mocnost nechtěla připustit, aby si Česká republika vyjednala dostatek plynu, když ostatní ho mít dost nebudou. A slabý premiér Petr Fiala si dupnout nedokázal. Ten je tu zjevně jen na vysílání signálů vlastním občanům, že zase bude hůř, ale přitom tvrdit, že "vláda nenechá nikoho padnout". Bude to velká škoda, jestli na jedné straně diplomatické úsilí o zajištění náhradních dodávek plynu pro Českou republiku z Kataru bude narušeno odmítavým postojem EU a neprůrazností premiéra Fialy na straně druhé.

Dorazil to ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN), který nedávno v marné snaze vysvětlit, že nám EU neschválila podporu v energetické krizi pro velké podniky nabádal, aby se tvářily jako malé a střední podniky, že „přimhouří oči”, aby mohly tak nějak dosáhnout na vládní pomoc. Je to z jeho strany přiznání, že pro velké firmy současná vláda žádné řešení nemá a je to i navádění k obcházení zákona. Státy, které chtěly, tak si již na svých úrovních vlastní opatření ve prospěch svých firem a občanů dávno přijaly, a nečekaly až přijdou evropská řešení, které stále nepřicházejí a ani nepřijdou. Toto prohlášení ministra Síkely by mělo být tou pomyslnou poslední kapkou k odchodu tohoto neschopného ministra z vlády, který každý týden tvrdí něco jiného.

Trajektorii vývoje vedoucí k rozpadu EU potvrdil i nový formát pražského summitu, kam ze slušnosti pozvali i zástupce orgánů EU, kteří dokonce mohli mluvit i do počtu „míst u stolu” (viz katarský emír), ale v realitě to bylo jen formální zastřešení, aby byla čárka za splnění úlohy našeho předsednictví a měl kdo zaplatit účet. Ve skutečnosti se jedná o zcela nový diskusní formát, podpořený hlavně francouzským prezidentem Emanuelem Macronem a velice pravděpodobně i německým kancléřem Olafem Scholzem. Vznikla tak platforma Evropského politického společenství, která není formalizovaná, a tak si tam státy EU mohou pozvat prakticky kohokoli s kým si chtějí promluvit. Jednalo se o koncept zahrnující daleko širší portfolio 44 států, jak přímo z Evropy (mimo členské státy EU hlavně státy Balkánu), tak Turecko, Ázerbajdžán, Arménii, samozřejmě Ukrajinu (ta teď nesmí nikde chybět), ale třeba i Švýcarsko. Byly tam i zástupci některých států Asie ovšem bez účasti Běloruska a Ruska. Je to tedy takový koncept Evropa – Asie plus.