Mělo by to tedy být
a) plnění ještě za života občana ČR,
b) poskytované mu pravidelně na měsíční bázi v době, když už  mu věk a zdravotní stav neumožní vydělávat nebo umožní vydělávat jen v omezené podobě, neboť v důchodovém věku už se u něj objeví nějaké ty nemoci, ubudou mu fyzické síly,
c) poskytované občanovi v době, kterou dlouhodobě předpokládá - tedy nikoli že těsně před odchodem do důchodu mu najednou stát řekne, že mu to dá až o pár let později nebo že měl o pár let víc pracovat či splnit další podmínky, které už nemůže zpětně ovlivnit.

Vyplácení důchodu by tedy mělo být spravedlivé, předvídatelné a v dostatečné výši, aby takový důchod umožnil dál žít zažitým životním stylem, který umožní slušné bydlení, stravování, platby běžných výdajů včetně různých doplatků na léky a zdravotní pomůcky, které senioři potřebují více než jiné skupiny obyvatel. To by měl být ten základní, racionální rozsah toho, na co by měla částka důchodu stačit.

Je zřejmé, že kdo hodně vydělával celý život, zřejmě si odložil stranou i další peníze. Může se ale stát, a často se to stává, že daný občan nemohl ze svého platu (mzdy) našetřit větší částku, nebo ho pár let před důchodem postihlo nějaké neštěstí, nesoucí zvýšené životní náklady. Ani v takovém případě by neměl důchodce živořit. Je tedy potřeba najít ten správný poměr mezi zásluhovostí a solidaritou s ostatními.