V Karmelitské ulici na Praze 1 se očividně domnívají, že v současné době není pro ministerstvo školství většího úkolu, než je tento. Co naplat, že čeští učitelé nemají k dispozici vhodné vzory a metodiku, aby na pololetní vysvědčení mohli použít slovní hodnocení namísto tradičních známek, tak jak jim doporučuje MŠMT. Ba co více, v loňském roce jsme mohli pana ministra Plagu často slyšet hovořit o nutnosti užívání formativního hodnocení (FH), avšak kdo z českých učitelů skuteční ví, co se za tímto rádoby honosným slovním spojením doopravdy skrývá? O použití FH v praxi raději ani nemluvě. Feminizace školství či nízká gramotnost pedagogů v oblasti informačních technologií představují další dlouhodobé bolístky našeho školství. Ta druhá je o to nepříjemnější, neboť zatímco se do školství nalívají miliardy na zlepšení konektivity, nákup notebooků a nejrůznějšího softwaru, mnozí učitelů zápasí s praktických použitím moderního vybavení ve výuce. Ne, na tyto a další věci ministerstvo nemá čas. Musí se – právě nyní a nikoliv později - zabývat bojem proti „generové nerovnosti" ve vzdělávání.

Nová strategie mířící k odstranění sexuální diskriminace se má dotknout celé řady oblastí, obsahem výuky počínaje, prezentací učiva a tvorbou nových učebnic konče. Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy nedávno schválený „Plán podpory rovnosti žen a mužů MŠMT na léta 2021-2024" si klade za svůj hlavní cíl zohledňovat „rovnost žen a mužů mj. i ve vzdělávání, hodnocení žáků a tvorbě nových učebnic." Z toho záměru vyplývá, že v České republice, která se ve své bohaté historii vždy vyznačovala vysokou mírou tolerance vůči různým etnikům, národnostem, náboženstvím a to včetně obou pohlaví (nutno chápat v historickém kontextu), je potřeba narovnávat nespravedlnost a diskriminaci projevovanou vůči jednomu pohlaví. Nicméně Ministerstvo školství domnívá, je totiž pod silným tlakem bruselského establishmentu a mezinárodních (nejen neziskových) organizací, že právě teď nastala ta správná doba, aby zařadilo vyšší rychlostní stupeň v tomto ideologickém boji.

Pokud se zaměříme čistě na vzdělávání, mladá generace má být v brzké době vystavena jakési informační (ideologické) masáži – to samé platí i pro jejich vyučující –, jejímž prostřednictvím má dojít k urychlenému vymazání tzv. genderových stereotypů ve výuce a v hodnocení též. Realizace tohoto záměru může působit značné rozpaky zejména v klasifikaci, neboť si již ze svých školních let pamatuji, jak jsme si jako kluci opakovaně stěžovali, že učitelé byli na naše spolužačky podstatně mírnější. Na vysoké škole jsem však zažil i opačný případ. Pokud však Plagův plán eliminace nerovnosti bude řešit podobné případy, bude o rozruch postaráno. I nadále totiž zůstává nejasné, jak se bude dodržování těchto nařízení a norem kontrolovat, natož pak jaké postihy budou uloženy těm, kteří se podobného jednání dopustí. Obecně totiž platí, že podobné pokusy o narovnávání vynucované shora napáchají více škody než užitku aneb cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly.

Plagův záměr na zohlednění rovnosti obou pohlaví se silně promítá ve školním kurikulu, které zahrnuje RVP (dříve osnovy), učebnice a učební materiály. A právě zde je zakopaný onen příslovečný pes. Učebnice mají být v budoucnosti, tzn. již velmi brzy, posuzovány nejen po odborné stránce, ale také podle toho, jak jejich obsah zohledňuje rovnost žen a mužů. Pokud nová učebnice nebude tyto požadavky splňovat, nemusí (a také nebude) být schválena pro výuku. Znamená to tedy, že pokud se budeme ve výuce dějepisu bavit o bitvě u Verdunu, musíme zdůraznit například i to, že se do bitvy zapojily ženy? Sice jen jako pomocné síly (např. kuchařky a ošetřovatelky), ale i tak bude muset být tento fakt akcentován, aby byly naplněny jakési „kvóty" pro pozornost věnovanou oběma pohlavím. Zatímco u Karla IV. či Jindřicha IV. sehrála jejich sňatková politika významnou roli, a je tudíž záhodno věnovat pozornost také jejich drahým polovičkám, jen těžko budou dějepisáři hledat ospravedlnění pro zmínku o významu aktivit Marie Uherské, manželky Zikmunda Lucemburského, na průběh husitských válek.

Nemůže být příliš pochyb o tom, že (nejen) v moderních dějinách by si celá řada žen zasloužila větší míru pozornosti. Abychom se však kvůli dosažení rovnosti obou pohlaví odvraceli od toho hlavního, čímž je např. v dějepise naučit žáky nezaujatě interpretovat dějiny, aby dokázali mj. pochopit jednání svých předků v dobovém kontextu, je přinejmenším nešťastné, neboť nepovede k ničemu jinému, než k odvedení pozornosti žáků od základních znalostí a dovedností.

Ať už se to někomu líbí či nikoliv, lidská společnost byla vybudována na patriarchálním modelu, v jehož rámci muži zpravidla plnili úlohy bojovníků, lovců, řemeslníků a obchodníků, zatímco ženy se převážně staraly o děti, domácnost, či vypomáhaly na poli, v dílně, atp. Společnost se takto vyvinula naprosto přirozenou cestou a v posledních více jak sto letech se od tohoto modelu začala sama pomalu odvracet. Přirozeně a nenásilně. Jestli se však máme snažit za každou cenu vypíchnout význam jednoho pohlaví, aby se to druhé necítilo opomenuto, je spíše ke škodě a to především ve výchově a vzdělávání. Ministerstvo je však opačného názoru a proto se rychle pouští do nového ideologického tažení, kterým hodlá přeformátovat nejen vzdělávání jako systém, ale především myšlení mladé generace. A to vše necelých devět měsíců před parlamentními volbami.

Autor: Miroslav Vítek