Vzhledem ke své podstatě nemůže být vzdělání chápáno jako klasické ZBOŽÍ. Tržní přístup zde vede k vytváření dědičné chudoby, neúměrnému růstu sociálních nákladů (včetně bezpečnostních rizik), stagnaci národního hospodářství a rozpadu společenské soudržnosti jako celku.

Vzdělávání není jen základním nástrojem individuální, ale i celospolečenské prosperity. Je také rozhodujícím prostředkem sebereprodukce společnosti. Rozhodujícím způsobem ovlivňuje její soudržnost, formuje její hodnoty (morálku) a zajišťuje její budoucí přežití.

Z toho logicky vyplývá, že vzdělávání není zdaleka jen nahodilou individuální cestou osobního růstu, ale v zásadním smyslu systémem, který kombinuje osobní a celospolečenské zájmy. Proto také (i v době rozmachu informačních technologií) jeho páteří stále zůstává klasická institucionální forma - školství. Jeho posláním je (zejména v oblasti základního a všeobecného vzdělání) působit na jedince tak, aby byl schopen UČIT SE.

Tímto nepominutelným obecným základem vzdělání je také dána zjevná nezastupitelnost lidského faktoru (učitele) ve školství. Cesta Tarzana či Mauglího je pedagogicky nesmyslná - člověka mohou vychovat zase jen lidé (v prvé řadě samozřejmě rodiče). To také vymezuje i místo informačních technologií v procesu vzdělávání se - úspěšně fungují až jako návazný zdroj informací.