Děkuji, pane předsedající.

Původně jsem chtěl toto vystoupení pojmout jako takovou obranu paní kolegyně Majerové, nicméně předpokládám, že ona se ubrání, když bude potřebovat, sama. Já se jenom podělím o svou vlastní zkušenost. Osobně si myslím, že i čeští učitelé učí někdy nedostatečně, někdy dostatečně, někdy dobře, někdy chvalitebně a někdy výborně. Každý z nás má právo na slabší i na ty lepší dny a na temné i světlé okamžiky. Každý, kdo učil, si určitě pamatuje i doby temna, kdy se mu do školy nechodilo úplně nejlépe a ten jeho výkon nebyl úplně skvělý. Nicméně já jsem poprvé nastoupil do školy v roce 2000 a dostal jsem klíč od kabinetu a stůl. To bylo všechno. Po dvou letech učení v Anglii a po třech letech učení na Novém Zélandu jsem se vrátil do České republiky a dostal jsem něco, co jsem v Anglii, ani na Novém Zélandu nedostal. Dostal jsem osobní notebook. A proč jsem dostal osobní notebook? Protože objem byrokratické práce, mne jako učitele tělesné výchovy a technické výchovy, stoupl asi o 150 %. Takže ne, vina za to, že české školství se opravdu zhoršuje, neleží na bedrech učitelů ani základních, ani středních škol, ale leží v téhle Sněmovně. Leží v tom, kam se to školství rozhodnutím našich předchůdců i některými našimi rozhodnutími za posledních 30 let ubíralo. Poslední klasická ukázka je školní inkluze, jejíž výsledky ve všech mezinárodních testech na půdě této Sněmovny budou velice negativně, to si buďme naprosto jisti, oceňovat naši budoucí kolegové.

Děkuji.