1) Co pro vás znamená svoboda projevu a kde jsou podle vás její hranice, pokud nějaké má?

Svoboda projevu i vyjadřování – tedy právo nejen svobodně říkat a psát, ale i přijímat, vyhledávat a šířit informace – je základním lidským právem, které je garantováno jak mezinárodními pakty, tak ústavami všech demokratických států. Je to hodnota, o kterou nesmíme v žádném případě přijít. Bez svobodné výměny informací, názorů a argumentů by společnost zakrněla. Svoboda projevu je jako kyslík v atmosféře. Přijdeme-li o ni, udusíme se.

Zároveň je ale zjevné, že tato svoboda není absolutní, že při uplatnění ve společnosti naráží na určité hranice. Končí tam, kde ohrožuje životy a zdraví druhých nebo se dostává do zásadního střetu se zájmem na bezpečnosti a obraně státu a mravnosti ve společnosti. V každé civilizované společnosti jsou tyto hranice přesně vymezeny v trestním zákoníku. Příkladem budiž podněcování k násilí, rasismu, podpora terorismu nebo šíření pornografie. To vše je dostatečně ošetřeno zákony i u nás a nevidím důvod k tomu, abychom trestní zákoník rozšiřovali. Svobodná a sebevědomá společnost musí být schopná ustát i šíření takových informací, které znejišťují, šokují nebo třeba i někoho „zraňují“, protože mnohokrát v minulosti právě takové informace společnosti i lidem pomohly. Jejich cenzura je nepřípustná.

2) Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?

Pohlížím na ně s velkým znepokojením. Vadí mi tzv. cancel culture i přemíra vynucované politické korektnosti, která vede ke strachu se svobodně vyjadřovat, k autocenzuře a k umrtvení společenského života. Nebudeme-li tomu rozhodně čelit, hrozí, že lidé budou zas mluvit jinak doma a jinak na veřejnosti, což byl – ano – jeden ze znaků, který kdysi charakterizoval život v komunisticky normalizovaném Československu. Pokud jde o záměr zákona na boj proti dezinformacím, který prosazuje ministr Rakušan z hnutí STAN, tak otevřeně říkám, že jsem k němu velmi skeptický a varuji před jeho unáhleným schvalováním. Je to hra s ohněm, která nedopadne dobře. Ano, umím pochopit, že se stát chce bránit proti propagandě a hybridním operacím ze strany Ruska, které zahájilo agresivní válku proti nezávislé Ukrajině, tím spíš, když my (zcela správně) onu napadenou Ukrajinu vojensky i humanitárně podporujeme a tím se stáváme i účastníky konfliktu. Velmi ale varuji před tím přijímat nějakou obecnou normu, která bude kriminalizovat dezinformace jako takové a zároveň vymýšlet schémata, jak finančně podporovat vybrané nevládky nebo média, která to budou uvádět na správnou míru.