24. únor roku 2022 se do evropských dějin zapíše tragickým písmem. Po mnoha letech vypukla v Evropě velká a krvavá válka mezi dvěma státy. Válka jako z jiného století. Válka o kontrolu nad dobytým územím a porobeným obyvatelstvem. Válka, jejíž jednotlivé výjevy připomínají to nejhorší, čím si starý kontinent ve 20. století prošel. Fotografie z Bachmutu, plné bahna, krve a zmrzlých postav v uniformách, se na první pohled v ničem neliší od Passchendaele roku 1917.

Statisíce mladých mužů posílaných do masomlýnku často s bídným vybavením a nedostatečným zásobováním jako kdyby nás zanesly do roku 1905, kdy carská armáda prohrávala s podceňovanými Japonci, které namyšlení oficírové předtím považovali za „jakési poloopice s bambusovými klacky“. Fotografie z Buči, s masovými hroby stovek svázaných a popravených civilistů, jako by nás zas zavedly zpátky k brutalitě sovětské NKVD v Katyni v roce 1940. A k tomu desetitisíce ukrajinských dětí posílaných do Ruska k adopci a převýchově – zde se nám ve střední a východní Evropě historická paralela s řáděním nacistů i bolševiků vnucuje sama.

Sami Rusové své veřejné deklamace příčin a cílů války neustále mění a mnoha jejich vysvětlením by se člověk s chutí zasmál, kdyby se na pozadí neodehrávaly každý den tisíce lidských tragédií. Rusové však nejeví typické známky šílenství, a tak opusťme teorie o ukrajinském nacismu či satanismu, a pokusme se ponořit hlouběji do ruského myšlení. Po počátečním šoku z válečného běsnění se na Západě opět vytvořila skupina Putin-Versteherů, kteří se snaží ruského prezidenta pochopit a jeho chování vysvětlit údajnou rozpínavostí Západu a rozšiřováním NATO na východ. Zkusme na okamžik přijmout jejich premisu, že státy nemohou svobodně rozhodovat o tom, jak si zajistit svou bezpečnost a do jakého obranného společenství si přejí patřit, a podívejme se, nakolik jejich teorie rezonují s ruským vyprávěním.

Je zřejmé, že měsíce a pravděpodobně roky před 24. únorem probíhal v mysli a duši prezidenta Putina proces, jehož výsledkem je současná válečná vřava. V této oblasti existuje řada spekulací, proto se přidržme faktů. Poté, co se úzkostný Putin uchýlil před koronavirem do přísné karantény, rozhodl se napsat esej na téma rusko-ukrajinských vztahů. Putin nemá historické vzdělání (je absolventem právnické fakulty a špionážní školy KGB), avšak historie je jeho velkým koníčkem a samotná esej svědčí o tom, že v této oblasti disponuje poměrně bohatým přehledem. Jednotlivá fakta však vždy pečlivě interpretuje v duchu ruského romantismu, revizionismu a imperialismu.

Zřetelná je idealizace společné minulosti Rusů a Ukrajinců, přičemž jakékoliv ukrajinské národní cítění je považováno za konspiraci cizích sil a pomýlených lidí, která povede k utlačování menšin. Nechybí ruská nadřazenost a představa, že ukrajinský národ si neumí vládnout, takže nemá právo existovat; ostatně jeho státnost je prý založená pouze na přeludu a na překrucování historie.

Je to v podstatě do sedmi tisíc vlídnějších slov rozepsaná myšlenka, vyjádřená maďarským meziválečným politikem Jánosem Esterházym na adresu tehdejšího Československa: „Na Československou republiku jsme vždy pohlíželi jako na neživotaschopný slepenec lidské zlomyslnosti a hlouposti a dobře jsme věděli, že tato umělá a za stát mylně označovaná ohavnost nemá právo na existenci.“ V této rozsáhlé eseji, které Putin nepochybně věnoval mnoho hodin vlastní práce, od studia pramenů až po psaní, se nacházejí sotva dvě zmínky o NATO, přičemž obě jsou zde jen jaksi mimoděk, ani jedna z nich netvoří samostatnou větu. Podobně Putin ve svém sáhodlouhém „válečném“ projevu v předvečer ruského útoku na Ukrajinu zmíní její vstup do NATO jednou. Opravdu by Putin záležitost, kvůli níž se podle západních Putin-Versteherů rozhodl rozpoutat válku, vůbec nezmiňoval ve svých nejdůležitějších výstupech?