Ale, aby bylo jasno, naši hoši hráli jen to, na co měli. Chorvatskou bojovnost, turecké nadšení či španělskou preciznost, jsme u mužstva neviděli. Obdobně, jako u fotbalistů, je smutno i  v dalších odvětví českého sportu.

V Česku sport skomírá,  je na okraji zájmu těch, co rozhodují o veřejných rozpočtech. Pro mnohé děti je sport finančně nedostupný. Není na školní obědy, není na lyžařské kurzy, není tedy ani na sport. Děti místo míče prohání počítače, nebo jen tak lelkují…. Odborníci bijí již léta na poplach, tělesná zdatnost mládeže upadá. Zrušení základní vojenské služby také sehrálo negativní roli.

Z měst mizí ty pověstné fotbalové plácky, komerční výstavba  postupně pohlcuje zeleň.  Ty zbývající, kdysi velkolepé sportovní areály chátrají,  sportovní kluby živoří. Jako příklad slouží veřejnosti známý smutný příběh vršovického Ďolíčku, kde věrní  fanouškové bojují za stadión, bojují o ten malý kus zeleně proti zájmům velkých stavebních firem. Příslušné radnice mají jiné zájmy… Brno, Ostrava, všude je to podobné….  

Výkladní skříň našeho sportu zachraňují především profesionální sportovci hýčkaní v zahraničí. Mladí sportovci odchází do zahraničí. Kluby si tím vylepšují své rozpočty.  

S nostalgií vzpomínáme na Bělehrad, kde jsme před 40 lety (1976) válcovali fotbalovou Evropu. Ale i následně následně v roce 1980 naši fotbalisté přivezli bronz z Itálie, před 20lety pak i stříbro z Anglie (1996)... potom to byly již jen záblesky naděje. Ty zlaté časy Dobiášů, Panenků, Viktorů,  jsou již prostě pryč.   

Buďme ale spravedliví, dělali jsme si velké iluze, ale na tom ME ve Francii to nemohlo dopadnout jinak.  Z nebes jsme zase na zemi.