Vážená paní předsedající, vážený pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové. Já jsem se v rámci své zpravodajské zprávy zdržel popisu toho, jak jednání našeho výboru probíhalo. Protože by se mohlo stát, že bych tam vkládal nějaké názory, které nemá celý výbor, a proto jsem se rozhodl, že to sdělím až v rámci standardního vystoupení senátora.

Já v tom vystoupení považuji za důležité, abych na úvod řekl, v jaké situaci ten zákon přijímáme a projednáváme, do jaké míry je to vlastně relevantní vzhledem k tomu, co už máme k dispozici. K dispozici máme tři věci. Ta vůbec nejzajímavější, zejména pro ty z nás, kteří, řekněme, velmi respektují Evropskou unii, je zpráva Parlamentního institutu 0042P, ze které, když si ji prostudujete, tak se dozvíte – a teď budu citovat – že "Evropská unie má na zveřejňování smluv jiný názor", než je publikován nebo doporučován v tomhle zákonu. Když budu citovat a vynechám nějakou úvodní pasáž, tak se tam píše – a to jsou přímo věty z evropské legislativy, z jejich směrnic: "Z výše uvedeného je tedy patrné, že právní předpisy Evropské unie poskytují důvěrným informacím větší míru ochrany než návrh zákona o registru smluv, který v této věci odkazuje na zákon o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon zaručuje sice ochranu obchodního tajemství, jež povinnosti zveřejnění nepodléhá, avšak nikoli již informacím, které byly hospodářskými subjekty označeny za důvěrné. A které zpravidla, nikoli však pouze a výlučně, zahrnují obchodní tajemství.

Vzhledem k výše uvedenému by bylo žádoucí návrh zákona o registru smluv upravit tak, aby odpovídal zmíněné právní úpravě Evropské unie, to jest povinnosti zveřejnění vyloučit kromě obchodního tajemství také informace, které byly hospodářskými subjekty sděleny a jimi označeny za důvěrné."

To znamená, Evropská unie nám říká, že existuje směrnice, která chrání hospodářské tajemství více, než to, co navrhuje registr smluv. A my, aniž bychom to jakkoli respektovali, tak si připravujeme zákon, kde jsme papežštější než papež, nebo – jak říká můj kolega – bruselštější než Brusel.

Druhá věc, která je také velmi zajímavá. Vzhledem k tomu, jak se pořád říká, že ten zákon byl projednán, je stanovisko vlády ČR. Vláda ČR není spokojena – aspoň podle jejího stanoviska – s tím, jak ten zákon vypadá. Protože říká, že nezveřejnění smlouvy by spíše mohlo být správním deliktem, než tím, aby byla zneúčiněna.

To znamená, vláda nemá stejný názor jako to, co tady popisoval např. pan kolega Láska, co je úhelným kamenem toho zákona. A to znamená, ona si nemyslí, že je správné, když v nějakém okamžiku dochází k tomu, že smlouva nenabude účinnosti nebo je vlastně zrušena.

Já to nechci posuzovat, já jen vysvětluji, v jaké jsme situaci. Jednak tady jsou stanoviska a směrnice EU, které říkají, že jsme příliš otevření a že málo chráníme svá data. A jednak je to stanovisko vlády, které říká, že také ten zákon minimálně v jedné své části není dobrý. A třetí věcí, kterou chci říct na úvod, je to, že navíc existuje důvodová zpráva k tomu zákonu. A ta důvodová zpráva k tomu zákonu říká – teď nebudu úplně přesný, kdyby někdo měl zájem, tak je to samozřejmě k dispozici – že všechna ta data, která chce zákon, aby byla zveřejňována, již dostupná jsou. Nejsou veřejná ve smyslu toho, že by si je přímo mohl někde naťukat, ale ke všem datům se už občan může dostat. Tak na tom dneska jsme.

Evropská unie říká, jste na sebe příliš přísní, řekl bych, jste hloupí, neboť chcete zveřejňovat více, než my doporučujeme, nebo než my ve své směrnici říkáme.

Vláda říká, není to minimálně v jedné části dobře, my si myslíme, že spíše by tam měl být delikt. A v důvodové zprávě říkáme, že kdo chce, tak se ke všem datům, které chce ten zákon zveřejňovat, už můžeme dostat. Já nevím, jestli to znamená, že ten zákon máme, nebo nemáme přijímat, ale minimálně je dobré se nad tím před tím, než budete hlasovat zamyslet.

Co z toho plyne? A co vlastně je dobře, nebo není dobře z hlediska projednávání těch věcí? První věc – a tady se třeba budeme lišit, je, jak se má na obyvatelstvo – teď se velmi omlouvám, ale jak se na něj má působit? Z hlediska politické scény vlády, jak se má, učitel by řekl, vychovávat? Jestli to má být tak, že máme tvrdě prosazovat princip paternalismu. To znamená, jestli mám říkat, o nic se, občane, nestarej, o nic se nezajímej, my ti všechno zveřejníme a budeme se starat, abys všechno měl na stříbrném podnose a abys k tomu okamžitě mohl přijít. A nebo budeme chtít, aby měl příležitost, možnost, pokud mám zájem, tu informaci zjistit.

A já nevím, já si myslím, že vždycky existuje nějaká mez, kam až stát v tomhle okamžiku má jít, a nejsem si jistý, že v případě tohoto zákona nepřekračujeme tu mez v tom smyslu, že rizika, která přicházejí s dalším a dalším zpřístupňováním těch věcí z hlediska dosažitelnosti, z hlediska možnosti si někam kliknout neohrožujeme jiné vlastní zájmy tohoto státu.

Druhá věc, která s tím souvisí, je, jak stát chceme budovat. Jestli na principu toho, že v občana věříme, nebo na principu toho, že paušálně v občany nevěříme. Já musím říct, že tenhle zákon mi zapadá do všech těch dalších. Říkáme, protože vy, co spravujete veřejné podniky, vy, co jste na městech, vy, co jste na ministerstvech, určitě neděláte všechny věci správně. Tak je potřeba, aby to bylo pod nějakou veřejnou kontrolou, aby se na to všichni v každém okamžiku, jak chtějí, mohli podívat.

Já nevím, jestli je to správné, abychom takhle přistupovali k řízení státu a k ovlivňování chodu státu, protože příklady už máme jinde. Jsou to ta malá rozpočtová pravidla. Když starosta chce, jak říkal Jan Horník, udělit 500 Kč dotaci dětem, které jedou na lyžařský vlek, tak se to musí vyvěsit a pak schvalovat. Jsou to kontrolní hlášení v rámci DPH. Protože víme, že někdo šidí v DPH, tak všichni musí podávat DPH. Je to ten příkaz, aby všechny děti musely do školky rok před školou, protože některé děti neumí potom dobře česky. Je to ten příkaz, že všichni musí dávat všude účtenky, protože někteří účtenky nedávají. A dneska tu máme další příklad, všichni musí dávat smlouvy na web, protože někteří můžou švindlovat.

Já tedy nevím, jestli plošnými nálety chceme zatěžovat celou společnost, protože někteří ve společnosti nedělají to, co mají, tak si myslím, že to není správně. V tomhle směru bychom si měli uvědomit, že existuje nějaká míra, kdy už to potom není dobře. Takže já nevím. Můj závěr z tohohle, co jsem říkal, je takový, že bychom se měli v tomhle směru možná chovat střízlivěji a možná bychom měli více v občana věřit. Ne mu za každou cenu nedůvěřovat, zvláště když nástroje existují a když ty možnosti si věci zkontrolovat má.

Teď nutně přichází na řadu otázka, komu to slouží? V čí prospěch se ty věci dějí? Tady už moji kolegové mluvili o zkušenostech ze Slovenska. Neříkají tam jednu věc, že Slováci, jak se jim to úplně nepodařilo, tak texty smluv nejsou strojově čitelné a některá data nejsou na jednom místě, protože obce si ta data a své smlouvy dávají na své weby a tudíž není to pro ty, kteří chtějí data sumarizovat, případně prodávat, úplně jednoduchá. A proto už vznikly společnosti, které ta data shromažďují, následně z toho dělají různé sestavy na objednávku a následně ta data prodávají.

To znamená, ten registr na Slovensku neslouží k tomu, aby někdo zjistil, jestli se něco děje nebo neděje špatně nebo dobře, ale protože někdo to potřebuje. Na příklad ke svým obchodním nebo jiným zájmům. A já nevím, jestli to je správně, jestli náhodou tady neprojevujeme něco, čemu pan Sobotka v jiné souvislosti říkal nedostatek předvídavosti.

A teď k tomu, jak to bylo důkladně projednáno a co jsme zažili při projednání toho výboru. Protože jsme chtěli vědět, jestli naše domněnky nebo úvahy o tom, zda ta rizika, která jsou spojena s přijetím zákona, nejsou třeba větší než přínosy, tak jsme si říkali, že by bylo dobré se na to zeptat. Jestli někdo analyzoval dopady toho zákona, jeho hospodářské důsledky, jestli budou zveřejněny některé dodavatelsko-odběratelské vztahy nebo jiné informace, bude ve prospěch nebo v neprospěch toho státu, atd. Tak jsme se za tímto účelem obrátili na Bezpečnostní informační službu a zeptali jsme se jí, jestli tuto věc analyzovala, jestli ty informace má k dispozici, případně zda bychom se nemohli něco dozvědět z hlediska výsledků.

Ta odpověď byla taková, že nejdříve nám pan náměstek Špaček řekl, že si myslí, že nic takového neexistuje. Pak si ale uvědomil, že by to mohlo být zneužito, tak řekl, že neví, jestli něco takového existuje nebo ne a že nám odpoví, až to projedná s panem ředitelem BIS. A poté se stalo to, že jsme dostali dopis, nebo jsem dostal já jako předseda výboru dopis, ve kterém bylo sděleno, protože nejsme oprávněnou osobou, tak nám BIS nebude sdělovat, jak dopadla její analýza.

Nevyplynulo z dopadů těch smluv, zda ji má, nebo nemá, a že všem subjektům, které měly právo na tu informaci, ta informace sdělena byla.

Proto velmi podporuji návrh pana senátora Martínka na to doprovodné usnesení, protože např. premiér české vlády patří mezi oprávněné subjekty. Tak předpokládám, že on by se té BIS mohl zeptat za náš výbor, zda si nemyslí, že takovéto široké zveřejňování dodavatelsko-odběratelských vztahů z veřejného sektoru je, nebo není nebezpečné a do jaké míry to ohrozí některé zájmy našeho státu, nebo může ohrozit. Možná jsem paranoidní, ale myslím si, že zeptat se na to by bylo velmi vhodné. A že se tak nestalo před tím, než ten zákon projednáme v Senátu, považuji za chybu.

Neméně zajímavé jsou potom reakce jednotlivých ministerstev na naše dotazy, protože náš výbor dostal spoustu žádostí od různých podnikajících subjektů ve veřejném sektoru, které jsou ovládány většinou ministerstvy, abychom je z toho zákona vyřadili. A my jsme se zeptali těch ministerstev, co si o těch žádostech myslí.

Abych byl konkrétní, tak dostali jsme žádosti od ČEPSu, který spadá pod ministerstvo průmyslu a obchodu. A my jsme se zeptali ministerstva průmyslu a obchodu, zdali si myslí, že ČEPS může přijetí toho zákona ohrozit.

Odpověď ministerstva průmyslu a obchodu, byť jenom mailem, zní, ano, může. Hlasování pana ministra Mládka, v Poslanecké sněmovně je nepřítomen, vytáhl kartu. Pak jsme se zeptali ministerstva zemědělství, jak to vypadá s Budvarem, který velmi prosil, a např. s Lesy ČR apod. Odpověď ministerstva zemědělství byla, ano, cítíme, že tím zákonem a zařazením Budvaru mezi povinné osoby by byl Budvar ohrožen. Hlasování pana Jurečky, pana ministra zemědělství v Poslanecké sněmovně – je omluven.

Teď najednou přišla, probrala se Česká televize a Český rozhlas. Dali nám několikastránkový rozklad, jak ten zákon může zničit Českou televizi, respektive naprosto velmi snížit její konkurenceschopnost. Podobně se vyjadřoval i Český rozhlas. Dali jsme dotaz na pana ministra kultury, jestli to taky tak vnímá, nebo ne. Odpověď byla, pan ministr kultury Herman to tak nevnímá, hlasoval pro. Zajímavé, že jo.

Takže potom jsme se zeptali na ministerstvu dopravy, co České dráhy a ČD Cargo. Odpověď pana ministra byla briskní – mně to nevadí. Zapadá to velmi do toho, co tady říkal pan kolega Martínek panu Ťokovi, to, že České dráhy, případně ČD Cargo bude zveřejňovat smlouvy, mu nevadí. Zeptali jsme se i ministra vnitra z hlediska toho, jak to vypadá s Českou poštou. Ta také je dneska konkurenčním prostředím, dokonce jsme přijímali zákon, který zařazoval a otevíral poštovní trh.

Tak přestože jsme přijali zákon, který otevírá poštovní trh, pošta se dostává do soutěže s ostatními subjekty, které se zabývají poštovními službami, tak panu ministrovi vnitra to nevadí. Hlasoval pro.

Takže tak to vypadá. Já to jenom tady sumarizuji. Jestli to je dobře, nebo není, pardon, omlouvám se, pan ministr Chovanec byl omluven. Omlouvám se, to by byla chyba, to bych mu ublížil. Byl omluven, to znamená ještě zajímavější – já to říkám proto, že to souvisí s tím zákonem a velmi to souvisí s tím, co zde říkal pan kolega Martínek – a to je o tom brutálním nátlaku. Tady nebudu jmenovat. Mám několik zprostředkovaných přání od poslanců Poslanecké sněmovny PČR napříč stranami, kteří hlasovali pro tento zákon, jestli my bychom v tom Senátu nemohli udělat ještě nějakou výjimku. Nebo nemohli zařídit, aby v tom zákonu bylo něco jinak. To znamená, ti poslanci hlasovali pro. Proč asi? A následně prosí a píší někomu, jestli by nebylo možné, aby to v tom zákonu nebylo jinak. Tak to dneska vypadá, tak vypadá atmosféra v Poslanecké sněmovně. A takovou atmosféru se snaží vyvolat síly, které chtějí, aby zákon byl přijat tady, v Senátu. A já nevím, jestli to je náhoda, nebo jestli to je jinak, ale jsou to fakta.

Já to můžu dokladovat, ale nebudu to dělat, protože v tomhle směru nebudu ta jména prozrazovat. nebylo by to ode mě kolegiální ani férové. Takže já nevím, co je větší problém? Jestli to, že nemůžeme ke všem smlouvám, že všechny smlouvy nejsou transparentní, že na všechny smlouvy se nemůžeme podívat. A nebo to ohrožení veřejného sektoru a věcí s tím souvisejících. Já vždycky jsem byl a myslím, že je rozumné a chvályhodné snažit se o větší transparentnost a o snížení korupčního prostředí. Ale myslím si, že daleko lepší by bylo, kdybychom snížili množství dotací, případně udělali některé jiné kroky, než abychom přijímali takový zákon, který vlastně prozrazuje, že je provázen jakousi zbabělostí, pokrytectvím nebo nějakými jinými úmysly. Strachem, populismem. Protože tak to je.

Tady to tak vypadá, že ten, kdo je proti zákonu, je dneska v situaci, že není dobrým člověkem. Ten, kdo je pro zákon – a třeba aniž by si to přál – je potom ten, kdo podporuje spravedlnost. Mně z toho vychází, že my nemůžeme přijmout dobré řešení. Mimochodem, to tady mám jako poznámku, pokud bychom se drželi toho zákona, tak mně tam chybí povinné osoby, kterými měly být všechny firmy, jejichž majitelé jsou ministři české vlády. Ti by tam určitě patřili, protože to je přesně v duchu toho zákona. Ti by tak měli být, protože tam je také jasný důvod, proč by tomu tak mělo nastat, protože tam je jasné ovlivňování hospodaření s veřejnými prostředky.

Teď k tomu, co může nebo by měl udělat Senát.

My to můžeme schválit, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V tom okamžiku dojde k některým problémům, uvidí se, zda dopady budou fatální, nebo nebudou. Uvidí se, zda dojde k tomu, že některé firmy, které jsou doposud ovládané veřejným sektorem, budou velmi rychle zprivatizovány. Předpokládám, že za nižší hodnotu, než ve skutečnosti mají, protože nebudou konkurenceschopné. Nebo se nestane vůbec nic. My to nevíme, analýzu nemáme.

Druhá možnost je, že zákon můžeme zamítnout. Potom bude na Poslanecké sněmovně. Co udělá? Jelikož 116 poslanců hlasovalo pro, nedovedu si představit, že by najednou začali hlasovat všichni proti a že by nedrželi svoje původní ano. To znamená, s velkou pravděpodobností by ten zákon zůstal v té podobě, jak jsme ho obdrželi.

Třetí možnost je, že ten zákon vrátíme s pozměňovacími návrhy. A potom je otázka, jaké ty pozměňovací návrhy propustíme nebo schválíme a jaké nikoliv. Tady máte k dispozici vlastně dvě sady pozměňovacích návrhů z výborů, které jsou v něčem podobné. Myslím tím výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu a výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí plus další pozměňovací návrhy od kolegů a kolegyň, které byly předloženy během tohoto jednání.

Ty pozměňovací návrhy se týkají jednak Budvaru, jednak Státního zemědělského intervenčního fondu. Pak tam přibyly návrhy, které se týkají různých neziskových organizací. Paní kolegyně Horská tam doplňuje ještě různé podnikající subjekty, což za sebe říkám, že má logiku, protože by tam měly být všechny ty subjekty. Na druhé straně je otázkou, jestli to má být tak, že potom ty subjekty by zveřejňovaly jen ty smlouvy, ve kterých byly využity prostředky veřejných rozpočtů, nebo všechny smlouvy.

Což upozorňuji, že souvisí s tím pozměňovacím návrhem, který je v obou dvou výborech označen pod písmenem N. Takže to zase je velmi dobré si to rozmyslet. Já věřím, že pan zpravodaj na to bude důrazně upozorňovat, protože pokud by bylo jedno schváleno bez druhého, tak by to zásadně změnilo smysl těch pozměňovacích návrhů.

Potom je tam ta věc, která se týká vyhození objednávek a faktur, které tam zůstaly, přestože už zveřejňovány býti nemusí. A poslední velké téma – a tady já mám na příklad jiný názor, než je názor vlády, nebo než je názor, který je vyjádřený v pozměňovacím návrhu výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. A to je, zda má být ta – teď to řeknu lidově – ta neplatnost nahrazena deliktem.

Já si myslím, že skutečně, pokud má vůbec smysl, aby ten zákon fungoval atd., tak by tam ta neplatnost nebo neúčinnost u toho měla zůstat. Protože jednak je tam poměrně velmi slušná možnost, aby ten, kdo měl tu smlouvu zveřejnit, v případě, že tak neučiní nebo tak učiní s chybou, mohl udělat opravu. Ta možnost tam je docela korektně udělaná. A jednak, pokud by tam vznikl delikt, tak tam vznikne obrovská další možnost byrokracie, že někdo musí hlídat, vyřizovat a tak dále, atd.
Čili tady to moje stanovisko je jasné, že pokud bychom se dostali do podrobné rozpravy, a pokud bychom přijímali pozměňovací návrhy, tak já rozhodně budu pro to, aby tam zůstala ta neplatnost. Nikoli, aby byla zaměněna nebo nahrazena tím trestem za delikt.

Na konci toho svého povídání, u kterého se omlouvám, že je tak dlouhé, ještě několik věcí.

Kromě toho, že si skutečně myslím, že jsme úplně nepřemýšleli o důsledcích toho zákona – a mám strach, aby tady nedošlo k nedostatku předvídavosti, stejně jako se to stalo např. u té migrační vlny, tak nevím, jestli také neprokazujeme nedostatek odvahy a odpovědnosti. A je to na každém z nás, jak se k té věci postaví, ale určitě je dobře, abychom k tomu zákonu přistupovali s širším pohledem, než jenom, že jde o transparentnost a omezení korupčního prostředí. Jde ještě o další spoustu věcí, které souvisejí s fungováním veřejného sektoru. A tady to zopakuji: skutečně můj pocit je, že minimálně část veřejného sektoru, kde se podniká a kde někdo něco vlastní, by musela být privatizována. Což by mi jako pravičákovi mělo vyhovovat, protože by se ukázalo, že díky tomu, že musí aspoň některé věci zveřejňovat, tak není konkurenceschopná.

A to říkám při vědomí toho, že samozřejmě je možné chránit některá data, protože jde o obchodní tajemství. Na druhé straně jsou věci, kterou jsou v té smlouvě uveřejněny. A nejde jenom o čísla a ceny, a které také toho soupeře vždycky mohou informovat. Já to někdy přirovnávám k tomu, že ty podniky, které fungují v rámci veřejného sektoru, by potom v rámci konkurenčního boje byly v situaci, kdy mají obě dvě strany karty. A hrají ty karty a ten soupeř z toho veřejného sektoru by se vždycky do těch karet mohl podívat a potom by dál hráli spolu. Nevím, jak by to dopadlo.

O tom tlaku, který tady byl, jsem mluvil. Mě napadla, když jsem to poslouchal, jediná věc. Pokud dneska někdo za každou cenu tlačí na to, aby se zvýšila transparentnost a snížilo korupční prostředí, např. tím způsobem, jak je prezentováno v tom zákonu, a myslím tím různé neziskové organizace, tak by bylo férové a správné, kdyby vstoupili do politiky. Vstoupili do politiky, založili stranu a snažili se ty věci prosadit jinak než tak, že v době konání výborů popisují, jak se který člen výboru chová, co dělá a co se tam zrovna děje. Je to mnohem férovější, mnohem pravdivější a také mnohem správnější. Děkuji za pozornost.