Až směšným paradoxem je, jak se někdejší levicoví bojovníci Západu 70.-80. let proti americkému imperialismu, vojenským základnám a jadernému zbrojení dnes změnili na ty největší jestřáby boje proti východním despociím (pozor, tam samozřejmě vedle Ruska a Číny řadí i Polsko a Maďarsko!). Třeba zde velevážený europoslanec Bütikofer, v EP za německé Zelené (naši Piráti ho budou dobře znát, sedí s ním v jedné frakci):

V 70. letech člen Komunistické vysokoškolské skupiny (KHG), Komunistického svazu Západního Německa (KBW) a Společnosti německo-čínského přátelství (GDCF). Tehdy mu Čína, pod soudruhem Maem, zřejmě nevadila. Dnes, pod soudruhem Xi, mu vadí natolik, až si od čínských komunistů vysloužil oficiální zákaz vstupu. Asi už je ta Čína na jeho vkus moc kapitalistická.

Ale on to vlastně žádný paradox není, levice stojí stále na stejných principech. Chce jako vždy páchat svou představu celosvětového dobra, za jakoukoliv cenu. Dnes v jménu hypertrofovaného, ad absurdum dovedeného pojetí “lidských práv” (rozuměj: kolektivních nároků na cokoliv), bezuhlíkaté společnosti (ta vystřídala společnost beztřídní) a exportu toho všeho kamkoliv do světa.

Smutné je na tom hlavně to, jak dnešní tzv. pravice za těmito revolucionáři poskakuje v rytmu jejich píšťalky, místo aby s nimi svedla zásadní ideový a politický střet.