S nebývalou agresivitou se drtivá většina českých analytiků, novinářů, ale i politiků z “hlavního proudu” snaží rozcupovat konferenci CPAC v Budapešti coby sjezd jakýchsi extremistů. Bohužel je to definitivní důkaz jejich dokonalé neschopnosti pochopit aktuální posuny americké zahraniční i vnitřní politiky.

Vůbec nejde o to, zda tam byl zrovna A. Babiš nebo V. Klaus - i když u nás, zdá se, jde pouze o to (resp. o to, jak je za to důkladně okopat). Ale je třeba si uvědomit, že CPAC (Conservative Political Action Conference, resp. Coalition) je dnes nejvlivnějším organizovaným proudem uvnitř Republikánské strany USA, v posledních letech navíc jasně asociovaným s linií D.Trumpa. Pokud se Trump stane prezidentským kandidátem GOP, význam tohoto hnutí ještě vzroste (a pokud se jím nestane, tak rozhodně nezmizí).

Na českého mainstreamového liberála může agenda CPAC zejména v sociálně-kulturní (ale i zahraničně-politické) oblasti působit až bizarně. Byl jsem tam 2x (ne v Budapešti, ale v USA) a dokonce i na mě to bylo místy moc. Ale to je náš problém, ne jejich. V Americe jde o naprosto relevantní proud, sdílený nemalou částí tamější veřejnosti. Zdejší potíž tkví v tom, že aktéři naší zahraniční politiky se ve vztahu k USA už od konce 90. let jednostranně zaměřili na jakýkoliv Demokratický establishment, od Clintona přes Obamu až po Bidena. Z Republikánů jsou ochotni tolerovat maximálně intervencionistické “neocons”. Z toho pak vyplývá, že Trumpa vždy považovali za jakousi podivnou jednorázovou deviaci, která musí být z demokratického systému odstraněna. To je ovšem zásadní omyl, protože “trumpismus” je zcela legitimní součástí amerického politického myšlení, byť se zejména po WW II ubíralo většinou jinými cestami. Ale to nemusí trvat věčně.

Zdejší setrvačnost ve vztahu k USA je jistě ovlivněna sentimentem 2. poloviny 90. let, kdy na Hradě seděl Havel, americký State Department řídila česká rodačka Albrightová a nás brali do NATO. Ale to bylo před 25 lety a svět je už jinde.

Naproti tomu V. Orbán, kolektivně zavržen evropským i americkým liberálním establishmentem, našel cestu ven, potvrdil pozici šikovného stratéga a prolomil se do amerického politického ekosystému právě přes ”franšízu” CPAC (tato konference se konala v Budapešti již podruhé). Bude tak mít možnost ovlivňovat americký pohled na Evropu způsobem, jemuž se žádný český politik (snad s výjimkou Havla) ani vzdáleně nepřiblížil. Je možné se tomu krátkozrace pošklebovat a trousit dehonestující poznámky. Nebo je možné to začít brát vážně a třeba i zkusit na tom nějak participovat. Volil bych tu druhou možnost. Třeba to zrovna Babišovi došlo.