Labutí píseň paní Jourové. Proměna této kdysi šedivé myši Evropské komise ve vrchní ideologický dozor EU je skutečně exemplární ukázka toho “jak chutná moc”. Obzvláště když dotyčný rychle pochopí, co po něm systém vyžaduje. Je proto dobře, že se přes veškeré její snahy pro paní Jourovou nenašlo domácí politické působiště. Zatím.

Že na černé listině je Maďarsko, oblíbený fackovací panák EU, už nepřekvapí. Slovensko mu dělá parťáka přesně od chvíle, kdy se premiérem stal Fico. Naproti tomu Polsko, kdysi černá ovce, zázračně rychle zmizelo ze seznamu třídních grázlů, co se moci ujal proevropský pan Tusk. Naopak tam přibyla Itálie (v tomto článku není zmíněna), poté co strana premiérky Meloniové nepodpořila Ursulu vd Leyen na druhé funkční období v čele Komise. Jaké překvapení!

Za pozornost stojí, na jaké oblasti se kritika této zprávy zaměřuje. Jsou tři:

1.Postavení veřejnoprávních médií

2.Občanská společnost

3.Stav justice

Není to náhoda. Veřejnoprávní média mohou být účinným propagandistickým nástrojem EU, pokud je jejich pozice na trhu dostatečně zafixována a finančně zvýhodněna proti těm privátním.

Totéž platí pro politické neziskovky, coby součást tzv.občanské společnosti (a nezřídka příjemce různých grantů EU), které mnohdy tlačí progresivní woke agendu, Green Deal, promigrační politiku atd.

No a konečně v dnešní době “soudcokracie” se soudy (zejména ty poslední instance), opřené o extenzivní výklad evropského práva, stále častěji stávají vítanou brzdou proti legitimním, avšak politicky nekorektním rozhodnutím národních reprezentací.

Ve všech třech případech tedy jde o potenciální spojence evropského politického mainstreamu, který se tak logicky stará o jejich posílení v boji s odvěkým nepřítelem - národními vládami, hlavně těmi odbojnějšími, které se cukají (což ale není případ ČR).