Lidovecký senátor a zlínský hejtman Jiří Čunek přišel s návrhem obnovit v České republice povinnou základní vojenskou službu. S tím vyjádřil souhlas i současný ministr obrany, herec Martin Stropnický. A nějakou formu povinné základní vojenské služby dle svých slov podporuje i šéf Starostů a nezávislý Petr Gazdík.

Podle senátora Čunka je třeba, aby se lidé naučili znát svou povinnost bránit svou vlast. Jak však lze takovou povinnost chápat? Obrana své vlastni je morální záležitost, která závisí na určitých faktorech. Není to pojem, s nímž by se dalo libovolně žonglovat a používat jej jako od reality odtržené politikum.

Především je to samotný stát, kdo musí být morální a racionální, aby bylo možné odvodit morální a racionální důvody pro jeho obranu. Jestliže stát jedná nemorálně, potom čím nemorálnější je, tím méně důvodů pro jeho obranu lze nalézt. První otázka, již bychom si tedy měli položit, zní proč a jak bychom se na obraně státu měli podílet.

Návrh senátora Čunka však prostor pro jakékoliv morální otázky nepřipouští. Základní vojenská služba má být povinností, jejíž nesplnění se má trestat vězením.

Obrana svobody nebo obrana státu?

Obrana své vlasti či svého státu má ve skutečnosti smysl pouze tehdy, bráníme-li ve stejný okamžik i naši svobodu. Svoboda je vyšší hodnotou než stát. O svobodu bychom měli usilovat bez ohledu na to, zda ji zároveň uznává i stát, nebo zda ji stát sám pošlapává. A bránit stát, který je sám jednou z hlavních hrozeb pro naši svobodu, nedává automaticky smysl.

Svoboda je absence iniciace násilí. Ztrácíme ji, jakmile vůči nám někdo úspěšně iniciuje násilí. Na svobodu útočí všemožní zloději, lupiči, podvodníci, stejně tak jako agresoři přicházející zpoza našich hranic, a stejně tak jako i politici, kteří vůči svým občanům každodenně vyvíjejí násilí posvěcené zákonem. Každý zákon, který není odpovědí na násilí, které vůči občanům páchají zločinci či agresoři, je sám o sobě iniciací násilí a tedy snahou o pošlapání svobody občanů.

To platí beze zbytku i o jakékoliv povinnosti ve věci vojenské obrany státu. Povinná vojenská služba je jedním z nejhorších příkladů pošlapání svobody jednotlivce, a je-li vysvětlována jako prostředek ochrany naší svobody před vnějšími agresory, jde o rozpor.

Povinné odvody, základní vojenská služba, či branná povinnost je vlastně nejhorším příkladem státního zásahu do života jednotlivce - ještě daleko horší, než olupování občanů prostřednictvím daní. Daně jsou "jen" zestátněním určité části příjmů či jasně vymezeného dílu majetku, ale povinná vojenská služba je stoprocentním zestátněním člověka, jednotlivce. Stoprocentním zestátněním jeho života, jeho času, jeho schopností. Hájíme-li svobodu, nelze s něčím takovým souhlasit.

Senátor Čunek a spol. svobodu jednotlivce hájit nehodlají. Nejde jim o obranu svobody občanů před agresory, nýbrž o obranu jejich (tedy Čunkova a dalších) státu a jeho statu quo. Potom by se tedy měl senátor Čunek, ministr herec Stropnický či poslanec Gazdík vyjádřit jasně: "Požaduji, abyste bojovali za mě!"

Přitom by to mělo být spíše naopak: politik má být tím prvním, kdo je připraven nasadit za své občany a za jejich svobodu krk. Je to jeho práce a je za ni bohatě placen. V našich krátkých dějinách jsme se s takovým politickým závazkem setkali jen zřídka. Spíše si vzpomeneme na politiky, kteří svobodu svých občanů pod hrozbou smrti či uvěznění zradili a zaprodali. Nevěřím ani na okamžik, že by nakonec, došlo-li by na nejhorší, lidé jako Čunek, Stropnický či Gazdík dovolili svým občanům (a vojákům) bránit se. Zachovali by se stejně, a tím jsem si jistý, jako jejich předchůdci v roce 1938 či 1968. Doporučili by občanům zachovat klid. Aby si sami zachovali své postavení.

Stát je dnes tím největším násilníkem a nejvážnější hrozbou naší svobodě. Odvozovat z něj jakoukoliv povinnost za něj bojovat je v principu stejným typem povinnosti, jaká byla uvalena na vojáky Wehrmachtu či Rudé armády. Netvrdím, že náš stát je stejným typem agresora (jak vůči sousedům, tak vůči svým občanům) jako bylo nacistické Německo či Sovětský svaz, ale pokládáme-li svobodu za nedělitelnou, potom nelze hledat principiální rozdíly mezi násilím, které vůči svým občanům vyvíjelo nacistické Německo, a násilím, které vůči svým občanům vyvíjejí moderní státy. Rozdíl je v míře, v metodě, ve způsobu obhajoby, v následcích - ale nikoliv v morálce.

Nakonec je-li dnes vůle občanů k obraně své vlasti nízká (a tímto faktem mnozí lidé znovuzavedené povinné základní vojenské služby obhajují), není to přirozený a logický důsledek povahy současného státu? Pokud se sám stát dopouští neodpustitelného každodenního násilí a lidé jej na sobě pociťují, potom k jeho obraně nelze občany přesvědčit jinak než násilím.

Buď poslušný, občane!

Nejhorším a nejhanebnějším výrokem, který se senátor Čunek při své obhajobě povinné základní vojenské služby dopustil, je tato věta: "Naučil by se poslouchat." Je tím samozřejmě míněn mladý muž - branec. Před absolvováním povinné vojenské služby neposlušný a nedisciplinovaný, po jejím absolvování poslušný prvek občanského stáda.

Smýšlí-li někdo tak, jak nyní předvedl senátor Čunek, je zřejmé, že mu neleží na srdci svoboda občanů, ale jde mu o jediné: o prosazení autority. Nechce bránit naši svobodu, ale soustavně nás o ni připravovat. Poslušný občan, tedy občan k poslušnosti donucený a vychovaný státem, je pro tento cíl ideální. Občan, jehož vůle má být prostřednictvím povinné základní vojenské služby zlomena, a stane se tak poslušným, je přesně to, co si nepřátelé svobody, latentní totalitáři, přejí. V této zemi s tím máme bohaté zkušenosti. Neudržel se zde komunistický režim tak dlouho, že dostatek občanů zpracoval tyranskou mašinerií Československé lidové armády?

Poslušnost vůči státu není žádnou občanskou ctností. Naopak, je to stát, kdo má být poslušný - poslušný principům, na nichž je naše společnost a západní politický systém založen, principům svobody, respektu k právům jednotlivce, k právu na svobodu, majetek a vlastní štěstí. My sami občané bychom tyto principy měli pozorně hlídat a hlasite se ozvat, jsou-li státem pošlapávány. Poslušnost je vlastností otroka, nikoliv svobodného občana.

Jakou armádu vlastně potřebujeme?

Není sporu o tom, že žijeme co do bezpečnosti v ne zcela jasné době. A ať už spatřujeme hrozbu v islámském totalitářství a terorismu, nebo zda se obáváme imperiálních choutek současného Ruska, je zřejmé, že setkáme-li se s agresí, máme se bránit. Odmítat při obraně před agresí státní donucení neznamená tuto agresi nebo její hrozbu podceňovat. A už vůbec to neznamená na svou obranu rezignovat.

Na obranu před hrozbou však zatím v první řadě rezignují sami naši politici, kteří se aktivně podílejí na podpoře islámské migrační invaze, a ty, kteří na toto nebezpečí upozorňují, nazývají xenofoby či rasisty. Jak potom máme věřit tomu, že jim leží na srdci naše obrana?

Jsem přesvědčen o tom, že armáda moderního státu má být plně profesionální a dostatečně zajištěna. A občané mají být dobře motivováni, aby si tuto profesi zvolili.

Mnozí zastánci povinné vojenské služby tvrdí, že profesionální armáda není schopna žádný stát ubránit. Naše profesionální armáda je prý nedostatečným prostředkem. Tuto nedostatečnost však zatím nikdo pořádně nevysvětlil. Armáda ČR má asi 23 tisíc vojáků - je to tedy málo? Kolik by jich mělo být? Jak by měli být organizováni? K jakým zbraním přiděleni? Potřebujeme víc tanků? Kolik? Více letadel nebo vrtulníků? Kolik? A jak je efektivně využít? Rozpočet na provoz armády činí nějakých 52 miliard Kč, což je asi 1,1 % HDP. Je to málo? Kolik peněz je tedy potřeba? Jak si to můžeme dovolit? Jaké jsou modelové situace odpovídající hrozbám našeho napadení? Lze nasimulovat jejich průběh a řešení? O čem tyto simulace mohou vypovědět? Odpovědět na tyto otázky je mnohem důležitější a samozřejmě mnohem obtížnější, než bezmyšlenkovitě křičet "Chceme naše mladé lidi přinutit jít na vojnu!"

Uvědomíme-li si, že ve státním rozpočtu jsou kapitoly, které jsou přinejmenším diskutabilní, spíše však často parodií na rozpočtovou zodpovědnost a výsměchem daňovým poplatníkům, zdá se v tuto chvíli předčasné hovořit o nutnosti zavedení povinné základní vojenské služby, když náš stát, jehož hlavním úkolem by mělo být zajištění obrany, platí štědré dotace velkým soukromým firmám, posílá peníze na tzv. rozvojovou pomoc do zaostalých zemí, a odvádí poplatky nadnárodním organizacím, zatímco armáda je podfinancovaná tak, že nedokáže ani splnit závazky, které v rámci české obranné politiky máme vůči NATO. Podle smluv by Česká republika měla na svou obranu dávat alespoň 2 % HDP. Jestliže se toto číslo zakládá na nějakých reálných kritériích vypracovaných vojenskými odborníky, pak by se teoreticky dalo tvrdit, že 2 % HDP by pro efektivní obranu českého území bylo dostatečné zajištění. Jak toho dosáhnout? Méně peněz do Afriky, méně peněz do Čapích hnízd, méně peněz na parazitní neziskovky, méně peněz do Evropské unie - a více peněz na armádu!

Jestliže náš stát dává na armádu polovinu toho, co by podle smlouvy o členství v NATO vynakládat měl, a přitom bohatě rozhazuje, kde se dá, potom nutit mladé občany k povinné základní vojenské službě je neospravedlnitelná hanebnost a odporná zvůle!

Pokud neexistují žádná kritéria, podle kterých by měla být posuzována reálná akceschopnost naší armády, potom návrhy k zavedení povinné základní vojenské služby jsou jen politikum a snahou o uplatnění moci. Stále zřetelněji se spíše ukazuje, že pánové Čunek, Stropnický či Gazdík chtějí mít jen hromadu cínových vojáčků na hraní. O nic víc jim nejde.

Kdo tu vlastně chce povinnou základní vojenskou službu

Nejsmutnější je podpora návrhu senátora Čunka u části veřejnosti, která si zároveň poměrně dobře uvědomuje bezpečnostní hrozby plynoucí například z migračních toků, a navíc je proti politickému i mediálnímu establishmentu, i proti oficiální politické propagandě. Jestliže tito lidé se zavedením povinné vojny souhlasí, jejich postoj proti establishmentu tí padá - a stávají se poslušnou masou zmanipulovaných ovčanů. A stačilo k tomu jediné: aby sedli na lep senátoru Čunkovi a dalším představitelům politického establishmentu.

Buďto jde o zoufalé a zmatené jedince, jejichž nesouhlas se současnou politikou není nijak promyšlen, jednají emotivně a zkratkovitě, a chytají se první nabízené možnosti, kterou pokládají za přijatelnou.

Jim patří vzkaz: uvědomte si, za co chcete bojovat. Zda za svobodu (a potom nemá smysl být k takového boji donucen), nebo za Čunky. Jestliže náš stát bude racionální, potom bude mít silnou profesionální armádu a třeba ještě dobře motivovanou, na dobrovolném výcviku postavenou domobranu. Pak tedy prosazujme racionální stát, postavený na respektu ke svobodě. A pak si tento stát důsledně braňme a za jeho udržení riskujme třeba i vlastní život.

Nebo jde o nenávistné, primitivní latentní násilníky, lačné kochat se tím, že někdo jiný bude k něčemu donucen. Nejde jim o svobodu - touží po autoritě, třeba i nad sebou samými, ale hlavně a především nad těmi druhými.

Těm lze vzkázat jen jediné: vy si žádnou svobodu nezasloužíte. Naopak, zasloužíte si, aby na vás dopadly diktátorské a totalitní tendence současné politiky plnou vahou. Potom, až dosáhnete toho, co vám patří, však po mě nežádejte, abych za vaši obranu hnul byť třeba jen prstem, natož abych za vás riskoval svůj život.

Povinná základní vojenská služba byla zrušena před dvanácti lety, nutno dodat, že vládou socialistů, která si jinak se svobodou jednotlivce přílis hlavu nelámala. Zároveň je třeba mít na paměti, že i přes zrušení základní vojenské služby v naší zemi stále existuje branná povinnost. Nevěřím přiliš tomu, že zavedení základní vojenské služby může v blízké době projít. Prosadit něco takového před voliči bude nesmírně obtížné a bude to vyžadovat masivní mediální masáž. Zcela jistě nebude povinná volba reálným politickým tématem pro funkční období příští vlády, zvolené v podzimních parlamentních volbách. Samotný fakt, že se o něčem takovém začalo hovořit a že politici napříč politickým spektrem jsou svolní k takové diskuzi, je však důvodem k vážným obavám. Je to velký, důležitý krok k dalšímu, masivnímu umenšení naší svobody.

Psáno pro blog.idnes.cz