Je to druhý rok, v němž život není takový, jak jej známe. Museli jsme přehodnotit mnohé naše zvyky. Museli jsme přijmout hrozbu nákazy jako všudypřítomný aspekt našeho života a jako něco, čeho se hned tak nezbavíme. Možná jsme se díky tomu přestali dívat na člověka jako na všemocnou a přírodě vévodící bytost – dostal nás na kolena nepatrný virus, něco biologicky na pomezí živého a neživého. Možná jsme se naučili dívat se na lidstvo s větší pokorou. A je to vlastně dobře. A všechno to zvládáme. Disciplinovaně, ukázněně, poslušně. A tak dále a tak podobně.

Že kovidová pandemie ovlivnila v posledních dvou letech životy nás všech v míře nevídané a nečekané, o tom nemůže být pochyb. V mnohém se podobá válečnému stavu. Jsou zde oběti, osobní lidské tragédie, je tady i ohromná politická mašinerie, která se dala do pohybu a snaží se situaci dostat pod kontrolu v kontextu fungování státu.

Každé přelomové období nabízí příležitost. Kovidová politika nám všem poskytla důvod i námět k hlubokému zamyšlení. Nikoliv nad rolí člověka v přírodě, nikoliv nad tím, zda nám příroda nevrací vše to špatné, co způsobil člověk jí. (Takto skutečně mnozí lidé přemýšlejí – a mnozí si skutečně přáli a přejí, aby lidstvo zdecimoval nějaký smrtící virus. Přírodě by to podle nich pomohlo.) Daleko důležitější je přemýšlet o naší společnosti, o principech, na nichž funguje. O vztahu jedince a státu. O svobodě a o tom, jak chceme žít. Jsme individuality, nebo jsme či máme být pouhými prvky nadřazené entity zvané společnost, a vláda, tento vykonavatel společenské či veřejné vůle, s námi může neomezeně disponovat?

Dostali jsme možnost vidět naše politiky, jak fungují pod tlakem. Jak řeší krize. Jak využívají moc, která jim byla svěřena. Zda chtějí bojovat s virem ale přitom mít neustále na paměti, kdo jim svěřil mandát a co je primárním úkolem státu. Nebo zda si vyberou místo viru snazší cíl: občana.

Dostali jsme příležitost zamyslet se nad klíčovými pojmy a do důsledků pocítit praktickou politiku, která na nich spočívá. Poznali jsme, jak jedná v době epidemie stát, jehož politika staví na nesmyslném pojmu „veřejné zdraví“, jako by existovalo něco jako „zdraví veřejnosti“, nezávislé na zdraví jednoho každého jedince, které je a musí být výsledkem jeho vlastního jednání a odpovědnosti za sebe samého.

Mnozí z nás tuto příležitost využili. Z přemýšlení plyne uvědomění. Z něj pak touha po změně. A z touhy po změně plyne akce, jednání. Ti, kteří si uvědomili, jak ničemná je kovidová politika pánů Babiše či Hamáčka a začali protestovat, ať už pasivně či aktivně, ti, kteří šli cestou osobního či organizovaného odporu (například hnutí Otevřeme Česko), ti, kteří podpořili demonstrace, nebo advokáti a lékaři, kteří zaujali pozici právního a vědeckého disentu – nikdo z nich už nebude stejným občanem jako předtím. Změna vlády, nové tváře na tiskových konferencích, nový marketingový obal staré politiky, nic z toho je nepřesvědčí. Budou právem očekávat reálné změny v celém přístupu státu vůči jednotlivci. Kovid se v tom stal jen katalyzátorem. Prvotním podnětem.

Těžko říct, pro kolik z nás znamenal tento rok probuzení ze spánku. Znám jich bezpočet. Bohužel stejně tak znám i takové, kteří se dříve nadšeně hlásili mezi obhájce svobody, aby se letos či v roce 2020 nikoliv jen ohnuli, ale přímo zlomili. I v tom byl rok 2021 cenný. Prověřil pevnost myšlenek. Prověřil osobní filozofii. A přinesl naději na změnu.

Kovid a kovidová politika znamenala enormní zesílení ruky státu. Omezení svobody, které jsme za posledních třicet let nepoznali. Ale to je jen jeden aspekt politiky, třebaže v posledních dvou letech hrál prim. Kovid jednou odejde nebo se stane něčím naprosto nepodstatným – kdy a jak se to stane, to je vědecká, nikoliv politická otázka. Osobnosti kovidové politiky však zůstanou. Cestu do otroctví lemují další události, které zasahují a budou zasahovat do našich životů, a které budou dále definovat politiku. Green deal, destrukce energetického průmyslu, postupné zbídačení obrovské části populace a zničení budoucnosti mladých lidí – to vše jsou důsledky stejného přístupu k politice, který na nás uvalil lockdowny a nesmyslné restrikce. Jak budou na tento přístup dále reagovat lidé, kteří se rozhodli nepodvolit kovidovým omezením?

Možná jsem příliš velký optimista, ale jsem přesvědčen, že rok 2021 nám poskytl cennou lekci o svobodě. Snažme se z ní pro nás vytěžit maximum.

Luboš Zálom – místopředseda Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Echo 24