Dnes projednávaný návrh na změnu zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, modifikuje zbytek právní úpravy týkající se veřejné služby. Ta zůstává dobrovolná, ale její výkon bude bonifikován.

Předně bych si dovolil připomenout, že tento senátní návrh má základní ambici, a to, aby lidé, kteří přestali pracovat a jsou dlouhodobě na dávkách o pomoci v hmotné nouzi, stát se o ně tudíž stará, neztratili pracovní návyky, a aby i většinová společnost viděla, že tito lidé mají určitou snahu státu něco vrátit a nežijí jen na úkor ostatních.

Systém pomoci v hmotné nouzi je od svého počátku, tj. od roku 2007, do současné doby založen mimo jiné na principu zvyšování si příjmu vlastním přičiněním, kdy tato skutečnost má vliv na nárok a výši dávky, rozumí se zvýšení příjmu, uplatněním svých nároků a pohledávek, například uplatněním nároku na dávky důchodového pojištění, na výživném a podobně, prodej nebo jiné využití majetku.

Senátní návrh sem řadí i výkon veřejné služby v rozsahu alespoň 20 nebo 30 hodin za měsíc.

To znamená, že pro výši částky živobytí se vychází z částky existenčního minima, která se navyšuje, bonifikuje v souvislosti, zdali si osoba zvyšuje příjem vlastním přičiněním, a to až do částky životního minima, a v některých případech i nad tuto částku.

V souvislosti s projednáním tohoto senátního návrhu považuji za důležité upozornit, že při jeho schvalování v Poslanecké sněmovně ve třetím čtení byla snaha prostřednictvím pozměňovacího návrhu paní poslankyně Kailové – schválit mnohem širší a vyšší bonifikaci, než je uvedená právě v tomto projednávaném senátním tisku. K tomu však naštěstí nedošlo.

Veřejná služba, ať nějak fungovala v období let 2009 – 2011, neměla v žádném případě ambice nahradit řádný pracovní poměr. Jedná se o opatření, které osobám pomáhá k sociálnímu začlenění, k zachování pracovních návyků a k nalezení zaměstnání. Je nutné si uvědomit, že i společnost má zájem motivovat klienty v hmotné nouzi k nalezení zaměstnání a ne je konzervovat nebo udržovat v systému pomoci v hmotné nouzi navyšováním dávek.

V případě, že pracující člověk přijde o zaměstnání a přihlásí se na úřadu práce, pak je mu v podpůrčí době vyplácena podpora v nezaměstnanosti. Podpůrčí doba je od 5 do 11 měsíců, dle věku žadatele. Už v této době si žadatel má možnost hledat zaměstnání. Pokud již není nárok na podporu v nezaměstnanosti, nebo je velice nízká, a člověk se tak dostane do svízelné situace, má dalších 6 měsíců na řešení hledání si zaměstnání. Po tuto dobu pobírá dávky ve výši životního minima. Teprve poté se částka živobytí odvíjí od existenčního minima a právě zde i prostřednictvím veřejné služby je možné si dávku navýšit.

Takto je systém nyní uveden v senátním návrhu a takto veřejná služba fungovala velice dobře a byla pozitivně hodnocena jak úřadem práce, tedy státem, tak starosty a v neposlední řadě i společností.

Uvedený pozměňovací návrh další bonifikací dávky ale stírá rozdíl mezi zaměstnáním a setrváním osob na dávkách v systému hmotné nouze, což by bylo samozřejmě špatně. Zaměstnaná osoba je zodpovědná sama za sebe, za své blízké, odvádí sociální a zdravotní pojištění, platí daně, zpravidla se nedopouští drobné či závažnější kriminality, je přínosem pro stát, tedy celou společnost. A proto je důležité, aby osoby v hmotné nouzi byly motivovány co nejdříve si nalézt práci a nezůstávat na dávkách dlouhodobě.

Když jsme tento zákon tady projednávali v Senátu, což byl prosinec 2013, pak následně ve druhém čtení, tak ta situace na trhu práce byla zcela jiná, než je teď. Dneska může dělat každý, kdo chce, kdo se práci nevyhýbá, takže nemůžeme dneska říct, že by to postihovalo nějakou širokou základnu lidí, kteří přišli o práci.

Tentýž pozměňovací návrh také rozšiřuje skupinu osob, u kterých není po dobu 6 měsíců vyžadovaná žádná aktivita, a tak by částku existenčního minima měl v zásadě jen ten, kdo odmítne veřejnou službu, poruší povinnost při výkonu veřejné služby. Samotný senátní návrh ale obsahuje dostatečné ochranné mechanismy, aby osoby, které mají zdravotní problémy, veřejnou službu nemusely vykonávat.

Závěrem tedy navrhuji, abychom schválili senátní návrh, tak, jak byl doručen ze sněmovny, byť obsahuje drobné úpravy oproti našemu původnímu návrhu.