Zdůvodnila to tím, že nemá smysl podkopávat americké hospodářství, respektive pomáhat tím Číně nebo Rusku. V praxi to znamená, že alespoň u této významné instituce dochází k odklonu od myšlenek na bezuhelné hospodářství. Ano i Amerika uhlí potřebuje. USA jsou spolu s Čínou největší světovou ekonomikou a přirozeně se snaží toto postavení neztratit. Zda-li se jim to daří, nechci polemizovat. Ale proč ještě „přilévat“ olej do ohně?

 

My v Evropě a ČR jsme hrdí. Když se pro něco rozhodneme, jen tak to nevzdáme. Také „proč stahovat kalhoty - a něco odvolávat, když brod je ještě daleko“. Opatření v souvislosti s ESG se teprve rozbíhají.

 

Nefinanční reporting (už toto sousloví mě naprosto drtí) ohledně opatření v oblasti životního prostředí a sociální politiky jsou povinny již několik let aplikovat banky, od roku 2023 velké firmy a předpokládá se, že to bude povinné pro střední a menší firmy od roku 2026. Prakticky je nemožné získat úvěr na těžbu uhlí, a to i v nynější situaci, kdy je zjevný nedostatek elektrické energie, kterou lze z uhlí vyrábět nejlevněji. Obdobně to platí i pro jiné žadatele, kteří by snad měli potřebu vyrábět něco, co je sice nedostatkové, ale zanechává nežádoucí uhlíkovou stopu. Výše zmíněný reporting, tedy audit, by měl obsahovat vše nejen o produkci uhlíkové stopy, ale také o všech dalších opatřeních směřujících k ochraně životního prostředí. A nejen to. Měl by také obsahovat shrnutí sociální politiky firmy vzhledem zaměstnancům, k jejich bezpečnosti a péči o zdraví a také o „dobré“ obchodní praxi firmy, její korektnosti, zastoupení zaměstnanců ve vedení společnosti, boji proti korupci a také opatření v oblasti genderové politiky, atd. Prostě řada opatření včleněných do auditu, který někdo musí provést, jiný zaplatit a další (možná) zkontrolovat. Jak účelné? Jak produktivní?

 

Vydání MF Dnes v článku „Nejen podle ceny, ale také podle emisí“ z pera Tomáše Cafourka uvádí, že ministerstvo pro místní rozvoj spolu s dalšími institucemi připravuje novou národní strategii veřejného zadávání zakázek s tím, že při výběrových řízeních státními a veřejnými zadavateli by se stávající praxe hodnocení ze strany zadavatele neměla odvíjet především od ceny zakázky, ale také od výše zmíněných kritérií, například podle emisí skleníkových plynů. 

 

No nechtěl bych takové výběrové řízení zadávat a ani posuzovat. Nejen, že by se výsledná cena prodražila, ale také by se celý proces protáhl, vzrostl by počet odvolání k ÚHOSu (Ústav pro hospodářskou soutěž) a také by bylo daleko složitější řádnou přihlášku do takové soutěže vůbec podat. Určitě by došlo k „honbě“ za různými audity, ve stylu dřívějších ISO certifikátů, od kterých se pro nepřehlednost ustoupilo. Ne, myslím si, že pokud to jde, „nejčistší“ je soutěžit na cenu zakázky a všechno ostatní dát do nepodkročitelných podmínek účasti ve výběrovém řízení.