Po třičtvrtě roce jednání se může při pohledu zvenčí zdát, že byla česko-polská smlouva o kompenzacích za dopad těžby v hnědouhelném dole Turów uzavřena narychlo. Osobně jsem se mnoha jednání s polskou stranou účastnil. Při pohledu zevnitř to jako ukvapené nevnímám a konečnou podobu smlouvy nahlížím z několika úhlů. Ve výsledku jde o dobrý krok a lepší strategii, než nekonečné samostatné soudní spory.

Chápu kritiku netransparentnosti jednání a utajování obsahu připravovaného dokumentu. Uzavřená jednání mně osobně příliš nevyhovovala, ale bylo to podmínkou obou ministerstev k možnosti účastnit se těch jednání a ovlivňovat tak výslednou podobu smlouvy.

Nejprve ale pozitivně. Zástupcům Libereckého kraje se podařilo do dohody prosadit fond malých projektů a mně konkrétně velmi záleželo na tom, aby jednání s polskou stranou neřešila pouze vodovody do domácností, což byla hlavní starost některých politiků, ale aby byla zohledňována problematika rizika vysoušení krajiny a její řešení nebo dopad na zdraví lidí. Jsem také rád, že se k řešení dopadů na životní prostředí přihlásil i majitel dolu PGE se svým finančním příspěvkem 10 milionů eur na řešení dopadů činnosti dolu Turów. Přímo Libereckému kraji půjde tedy celkem 35 milionů eur.

Za chybu naopak osobně považuji nevypověditelnost smlouvy po dobu pěti let a stále zastávám názor, že to mělo být deset let. Budu věřit, že při zkrácení tohoto parametru bude polská strana držet dohodu v platnosti, jako dobrý soused, co chce řešit přeshraniční dopady.