Současně však náš Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně, jak manželským párům, tak např. homosexuálním jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Tento jednoznačný rozpor v zákonech ÚS vyřešil zrušením výše zmíněného paragrafu v zákonu o registrovaném partnerství.

Po tomto kroku, přiznal protagonista homosexuálů a hlavní bojovník za zákon č. 115, že byl tento paragraf zapracován do výše uvedeného zákona pouze jako obezlička pro zklidnění zásadních odpůrců zákona s předpokladem, že po přijetí zákona bude muset být dotyčný paragraf ÚS zrušen (z výše uvedených důvodů) a tím do budoucna usnadní postavit registrované partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí!

Meritum problému je jednoznačně adopce a výchova naší další generace v homosexuálním prostředí v tak zvaných homoparentálních rodinách.

Trochu z historie - Rostoucí vliv křesťanství způsobil postavení stejnopohlavních svazků mimo zákon již v 5. století n.l. S poklesem vlivu křesťanství ve 20 st.n.l. a s růstem životní úrovně Západu vzniklo emancipační homosexuální hnutí, což mělo přeneseně také vliv na vznik nového medicínského oboru- sexuologie. Homosexualita se objevovala v různých odborných klasifikacích jako nemoc či porucha. Americká psychiatrická asociace v r 1952 zařadila homosexualitu jako stav sociopatické poruchy a v r. 1962 mezi sexuální deviace. V roce 1973 Americká psychiatrická asociace schválila odebrání homosexuality z diagnostického a statistického manuálu. V roce 1992 již dále nezařadila také Světová zdravotnická organizace homosexualitu do 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí.

Teď z diskuzí o dětech z homoparentálních rodin (rodičovství leseb a gayů - výchova dětí v rodině homosexuálních partnerů).

V USA bylo zpracováno mnoho různých studí se závěrem: většina studií nezjistila, že by byly děti lesbických a gay rodičů znevýhodněny v nějakém významném ohledu ve vztahu k dětem heterosexuálních rodičů. Domácí prostředí poskytované lesbickými a gay rodiči je stejné, jako to poskytnuté heterosexuálními rodiči s ohledem k podpoře a umožnění psychosociálního rozvoje dětí. Současně je nutno konstatovat, že výzkum, který se týká rodičovství leseb a gayů je stále poměrně omezený.

Mnohem více je známo o dětech z lesbických rodin než z rodin gayů, málo studii se zabývalo potomky stejnopohlavních rodin v době dospívání a dospělosti. Všechny tyto studie jsou kritizovány z pozic obvykle katolicky orientovaných organizací, které si kladou za cíl podporovat manželství jako svazek muže se ženou. Podle jejich názoru se jedná o „hluboce chybné“ příklady výzkumů, jejichž metodika v různé míře trpí zásadními nedostatky.

Oproti těmto studiím stojí výsledky oponentních prací. V roce 2008 doktorka Trayce Hansen publikovala, že děti vychovávané gay a lesbickými páry se cca 7x častěji identifikovaly jako neheterosexuální (s tím, že zjištěné procento může být podhodnoceno vzhledem k nízkému věku některých dětí) ve srovnání se zjištěním při průzkumu běžné populace v roce 2005.

V roce 2012 provedl Mark Regnerus průzkum s rozsáhlým vzorkem populace v USA . Výzkumu se zúčastnilo přes 3000 dospělých osob ve věku 18 až 39 let, u nichž se zkoumaly četné kvalitativní ukazatele jejich dosavadního života v závislosti na způsobu jejich výchovy. Tyto osoby byly zařazeny do 8 skupin, podle prostředí ve kterém vyrůstali a byli vychováváni.

1. (NBR) - nedotčená biologická rodina s otcem a matkou, ve které respondent žil ve věku 0-18 a rodiče se ani později nerozvedli,

2. (LV) - respondentova matka měla lesbický vztah, bez ohledu na jiné změny domácnosti,

3. (GV) - respondentův otec měl gay vztah, bez ohledu na jiné změny domácnosti,

4. Adopce - respondent byl adoptován jedním nebo dvěma cizími osobami před dovršením dvou let věku,

5. Rozvedená nebo ve společné péči – respondent žil od 0 do 18 let v rodině, kde rodiče nebyli v manželství (byli rozvedení),

6. Nevlastní rodina – respondent žil s jedním z biologických rodičů. Jeho biologičtí rodiče se nikdy nevzali nebo se rozvedli a jeden z nich vstoupil do nového manželského svazku, v jehož rodině pak respondent vyrůstal,

7. Svobodná matka/otec – respondent žil v době dospívání jenom s matkou nebo s otcem.

8. Ostatní – zahrnuje všechny ostatní možnosti a kombinace jako například smrt jednoho z rodičů.

Studie se věnuje respondentům ve věku 18 až 39 let, což znamená, že časově nepokrývá potomky ze stejnopohlavního manželství, jelikož to právně ještě neexistovalo.

Tab: Výběr některých významnějších odchylek z Regnerusovy studie. 

Databáze, se kterou pracoval, není dlouhodobou studií a tedy nemůže vysvětlit kauzalitu mezi statistickými výsledky a typem rodiny.

Regnerus říká, že dosavadní odborná tvrzení o tom, že mezi potomky vyrůstajícími v homoparentálních rodinách a potomky z biologických rodin s otcem a matkou nejsou podstatné rozdíly, není udržitelná. Dále v závěru uvádí: „Ráz posledních 10 let akademického diskursu o gay a lesbickém rodičovství je veden v tónu, že na něm není vůbec nic negativně spojeného s vývojem dětí a naopak množství věcí, které mohou být jedinečně pozitivní. Výsledek analýzy vzácně rozsáhlého statistického vzorku zde vyloženého však dokumentuje četné konzistentní rozdíly u mladých dospělých, kteří uvedli lesbické jednání matky (a v menším rozsahu rodičovské gay jednání) před dosažením jejich 18 let věku.“

Výsledky podle něj ukazují na to, že homosexualita rodičů může mít vliv na realitu rodinných zkušeností. Regnerus nakonec dochází k závěru, že s ohledem k výsledkům „…děti vykazují větší tendenci v dospělosti uspět…když stráví svoje dětství s otcem a matkou v manželství a zvláště, když rodiče zůstávají v manželství až do současnosti“.

Samozřejmě byla opět tato studie napadena všemi množnými institucemi pro „špatnou metodologii, která není schopna osvětlit zhola nic o stabilních stejnopohlavních párech“, ačkoliv Regnerus tvrdí opak.

Z výše uvedeného lze konstatovat, že problematika výchovy dětí v homoparentálních rodinách je v současné době významné politikum a šermování „vědeckými studiemi“ nejspíše nemá příliš smysl. Posuzováno selským rozumem bez předsudků, stát by měl z podstaty svých základních funkcí provádět politiku, která povede k trvání existence své populace a k tomu je potřeba porodnosti minimálně 2,11 dítěte na 1 ženu (u nás je to 1,77 – znamená vymírání národa!). Mimochodem u muslimů je porodnost uváděná z různých zdrojů od 3,2-5,1.

Jedno z významných opatření pro zachování českého národa, by mělo být zvýhodňování manželství heterosexuálních párů, u kterých lze očekávat zplození a výchovu dětí s cílem zvýšení porodnosti nad 2,11. Stát by neměl preferovat uspokojování tužeb homosexuálních párů, pro falešné prosazování humanity naoktrojované EU, ale především se starat o zachování a zvýšení své populace. Stát musí primárně prosazovat zájmy dětí a ne emocionální vztah dospělých 2 osob, ať homo či heterosexuálních. Pouze heterosexuální svazek vyúsťuje a vede k plození dětí, což prvoplánově zatím nemůžeme očekávat u homosexuálních partnerů.

P.h. Změna pro lidi podporuje výchovu dětí v rodinách heterosexuálních párů. V případě úspěchu v parlamentních volbách v příštím roce budeme prosazovat revokaci zákona o partnerství osob stejného pohlaví v tomto duchu, bez jakékoliv předpojatosti k původnímu smyslu zákona.

zdroj: Wikipedie

Jan Síla