Neberte nám listopad kvůli své všivé politické kariéře, pánové. Ty miliony v ulicích nebyly filmový trik. Studenti byli opravdu zmláceni. A převrat by stěží mohl být hrou pár vyvolených, kdyby za nimi nešly davy. A nejen v Praze – odvaha lidí v malých městech a vesnicích byla často několikanásobná. A tyto lidi žádní šíbři rozhodně nevedli. Že bychom všichni podlehli davové psychóze? A že by soudruzi Jakeš a spol. předávali moc s nadšením? Kdo tomu dnes uvěří, mimo pár zmatených tvůrců všech možných teorií?

Kdo si tu dobu pamatujeme, navíc víme, že nic z toho by nebylo možné, kdyby Gorbačov nepovolil pár let před tím kohoutky. Češi se tedy před dvaceti pěti lety vlamovali už do poněkud dost narušených dveří, které ti hloupější soudruzi (Jakeš, Urbánek) přidržovali vyděšeni a zmateni, neboť ti inteligentnější z nich pochopili, že jejich doba prostě končí, a nechali je v tom. A raději zavčas zaujali jiné pozice, aby přežili dobu. Mnohým se to podařilo, mnozí pak kázali vodu, zatímco sami pili víno, a etablovali se do všech možných stran, nebo svižně začali podnikat.

My "děti revoluce", co jsme věřili v ideály, a částečně jsme si je zachovali dodnes, jsme dnes jako tehdy biti realitou, a bohužel i stupidními projevy a prohlášeními politiků k 17. listopadu. Jde jim opravdu o projev názoru, nebo o to šokovat za každou cenu slovy, nad kterými my pamětníci kroutíme hlavou? Než to, zapomeňme prosím na listopad, protože to byl sice důležitý, ale pouze euforistický začátek, a pojďme o pár měsíců dál.