Nervozita stoupá. Nikoli z voleb jako takových, ale spíše z toho, že čím dál méně lidí je ochotno zapojit se do dění v obcích a městech, a postavit se na kandidátku. Lze se jim divit?

Obecně vzato – ano. Starat se o svou samosprávu, v které žiji, jen co otevřu dveře bytu nebo domu, by přece mělo být tak trochu otázkou občanské cti. Ne-li povinností.

Konkrétně vzato se ale spíše divím, že my, co kandidujeme, ještě kandidujeme.

A proč ten údiv? Z mnoha důvodů.

Prvním je neskutečně nespravedlivý a pokřivený systém komunálních voleb. Je poměrný, a lidé se bláhově domnívají, že když křížkují svých patnáct, jednadvacet či sedmadvacet zastupitelů (nebo jiný počet), volí tyto lidi. Houby. Jejich prostřednictvím dávají hlas volební straně. V konečném součtu se tyto hlasy připočítají straně, a podle procent, které získá, dostane počet mandátů. Přednost má pořadí stanovení stranou, je však spravedlivé dodat, že pořadí v komunálních volbách na kandidátkách lze míchat nejvíce ze všech voleb. Ale že by v zastupitelstvech usedli lidé, kterým dáte nejvíce křížků, na to můžete zapomenout. Tak se může stát, že tam sedí outsideři s počtem hlasů 200, zatímco někdo, komu dali lidé hlasů 600, v zastupitelstvu není. Přitom zejména komunální volby by měly být výhradně o důvěře v konkrétní lidi, ne ve strany.  

Druhým důvodem je politická nekultura, protože o kultuře se bavit nedá. Vstupem na komunální politickou sféru se stane něco zcela nevysvětlitelného – můžete se stát terčem kohokoliv, protože jako politik musíte vydržet vše – urážky, napadání, pomluvy, anonymy… Obrana proti tomu je většinou mizivá. Tedy z úcty, kterou jste požívali, se stane z hodiny na hodinu torzo – ať si to zasloužíte či nikoliv. Vrcholová politika dala laťku tak nízko, že se pod ni nevejde už ani milimetr noblesy, velkorysosti, nadhledu a úcty. Lidé si neumějí vyměnit jiné názory, aniž by se neuráželi, protože to vidí ve sněmovně. Vše je dovoleno. Jenomže zatímco ve sněmovně je to pro samotné aktéry neškodné, na místní úrovni být lékařem, živnostníkem, podnikatelem či advokátem, kterého urazí kdykoli kdokoli jakkoli, to pro ně může mít následky fatální. Například ztrátu důstojnosti, sebeúcty, ohrožuje to práci, rodinné vztahy, děti. Kdo by do toho dobrovolně šel?

Třetím důvodem je strach. Kandidovat na kandidátce, která aktuálně směřuje proti vedení současné radnice, je aktem odvahy. Lidé obdobně jako před rokem 1989 uvažují, zda nemohou přijít o práci, protože se ocitnou v nemilosti, zda někdo nebude šikanovat jejich děti ve škole, jejíž ředitel kandiduje na kandidátce radniční, zda nepřijdou o zakázky, které doposud od města dostávají. Obrovská skupina schopných a pracovitých lidí tímto způsobem odpadá.

Pokud už lidi netrápí strach o existenci sebe a své rodiny, nechtějí sdělovat své politické preference. Z obdobného důvodu. Mohu jít na levicovou kandidátku, když můj šéf je pravičák? Mohu jít na kandidátku KDU-ČSL, když nechci, aby okolí vědělo, že patřím k věřícím? Nebo naopak – mohu jít na kandidátku nezávislou, když můj šéf je jasný straník? A další nuance těchto situací – jak se zachovat, když mne šéf požádá, abych se „nechal napsat“ na kandidátku, na jejichž předních místech je? Mohu vůbec odmítnout? A pokud ano, jak mu to odůvodním?

Další dvě témata, o kterých by se měla začít vést vážná diskuze, je odměňování a odpovědnost. Platy starostů jsou ostudné. Vykonávají manažerské funkce s absolutní odpovědností, a nedosahují odměny ani středních funkcí středního podniku. Zastupitelstvo je dokonce ani nesmí odměnit, když se jim něco významného podaří, a jsou-li jednateli v městských firmách, mají odpovědnost, ale musí to dělat zadarmo. Na druhé straně odpovídají za škody, které by eventuálně obci nebo městu způsobili, do jejich plné výše. Žádné násobky platu jako úředníci. Natvrdo 100%. Klidně i miliony. Tyto dvě věci jsou v rozporu – buď průměrný plat a běžná, tedy omezená odpovědnost, obdobně jako v pracovním poměru, nebo vyšší odpovědnost, ale také řádově vyšší plat. Přestože většina starostů nedělá svou funkci pro peníze, nelze než konstatovat, že i výše platu může být pro úspěšné lidi limitující, a už kvůli tomu na post starosty nikdy nezamíří.   

Ještě tenčí půdou k diskuzi je odměňování zastupitelů, v průměrných obcích a městech řádově stokoruny měsíčně. Opět – většina zastupitelů nesedí v zastupitelstvech kvůli této odměně, ale i tak je nutné ji nazvat ostudnou. Rozhodují o stamilionových rozpočtech, jejich odpovědnost v posledních letech výkladem justice stoupá, a to vše z osobního vztahu ke své obci a svému městu, a za pár stovek. V Polsku bere zastupitel v přepočtu několik tisíc – ale také si nedovolí nepracovat a odmítnout žádost o pomoc v jakékoli věci. (Tuto poznámku uvádím s výhradou, že jsem si vědoma, že v Polsku je jiný systém – například starosta na jednání zastupitelstva nehlasuje. Podstata je ale stejná).

Nemluvě o tom, že přesto, že skutečných gaunerů je mezi samosprávnými politiky pouze nějaké procento, je česká veřejnost masírovaná médii jen o tom, jak zastupitelé (radní, starostové) kradou a berou úplatky. Co na tom, že 95% to nedělá?

Kdo chce nebo se uvolí být starostou, je na tom v podstatě nejhůř. Když je uvolněný, ztrácí na čtyři roky kontakt se svou profesí a odchází z práce, a byť mu musí držet zaměstnavatel místo, je to profesní risk jako blázen. Když je neuvolněný, a nadále chodí do práce, čtyři roky vykonává na 100% dvě zaměstnání, což aby kůň vydržel. Za všech atributů uvedených výše. A ze dne na den může být odvolán. Bez odůvodnění. Někdy spravedlivě, někdy jen proto, že se pár spiklenců domluví.  

Takže vstoupit do místní komunální politiky, shrnuto, znamená ztratit soukromí, získat vysokou odpovědnost, pracovat za nijak astronomický plat, o odměnách se pak mluvit nedá vůbec, být terčem kdykoli komukoli, ztrácet spoustu času, a riskovat někdy práci, rodinu, přátele… a poslouchat v médiích, jak je politika, tedy i samospráva, ovládána výhradně korupcí. Někde jistě ano. Tak ať zasáhne stát, ale nepřipouští dehonestaci těch poctivých dříčů.

V těchto dnech se tak projevuje paradoxní fenomén - lídrů pokukujících po funkcích starostů a radních je ještě jakž takž dost. Dokonce někde až moc. Zato lidé ochotní je podpořit v nižších dvou třetinách kandidátky jsou „nedostatkovým zbožím“.  Volební strany postaví čelo kandidátky, u kterého jsou schopny se ještě pohádat, kdo na kterém místě bude (mimochodem v komunálních volbách to není až tak důležité, protože lidi tím umí pěkně zamíchat), a pak zběsile lítají po návsi či náměstí, a hledají, ať se nyní nezlobí, kohokoliv, kdo se nechá na kandidátku napsat. Kamarády, bratrance, sestřenice, sousedy… Aby měli kandidátku plnou – nemít totiž plnou kandidátku, je to početní handicap (zatímco kdyby rozhodoval počet hlasů pro lidi, bylo by to jedno).

Kandidují tedy do našich obecních a městských zastupitelstev skutečně ti nejlepší? Kde to tak máte, děkujte Bohu, ať jste věřící či ateisté. A máte-li skvělé lídry, běžte jim na kandidátky, ať nejsou zoufalí. Obětují se totiž za vás. Ale také naopak -  pokud pochybujete o člověku, kterým vám strká k podpisu prohlášení kandidáta, pošlete ho do háje.

Samospráva není legrace. Je to složitý proces, který by dokonce zasloužil lepší a přísnější pravidla – například vedle slibu zastupitele by měl být povinný alespoň dvoudenní kurs o tom, co by měli o této funkci znát. Na druhé straně ti, kdo jsou ochotni upsat své obci či městu svůj život, a dělají to dobře, by měli mít v místě takový stupeň úcty, jaký požívá třeba Karel Gott v České republice.

Plnění kandidátek tak připomíná leccos, ale odpovědný výběr z mnoha zájemců v žádném případě. Takže se nedivte, když si přečtete kandidátní listiny, že budete s bídou znát první třetiny kandidátek (a to ještě je na tom vaše obec či město skvěle!), a marně budete pátrat, kdo je to ten pan Vomáčka na dvacátém místě. V tom lepším případě zjistíte, že je to bratr „dvojky“ na kandidátce, která má jiné příjmení jen proto, že se vdala, v tom horším, že je to nějaká divná existence, protože „nikoho jiného nesehnali“.

Přes všechno řečené chci vzdát hold všem, kteří kandidátky staví, dělají to z lásky ke svým obcím anebo městům, a chtějí v nich budovat pro ty ostatní a za ty ostatní. Přeji jim, aby své ovečky našli, a aby sami nebyli vlky v rouše beránčím. Protože kandidovat dnes do zastupitelstev obcí a měst je vpravdě akt občanské odvahy. Aby to příště bylo jiné, musíme na tom hodně zapracovat. Novými volebními zákony, a změnou vztahu ke svým radnicím. Protože lidé na nich nejsou (většinou) naši nepřátelé. Těmi můžeme být jen my - sami sobě. Když blbě zvolíme, neb neumožníme, aby kandidovali ti skvělí, protože jim to prostě ze všech výše uvedených důvodů nebude stát za to.