Jak se podle vás staví český stát a české úřady ke kauze Michalákových, kterým norské úřady neoprávněně odebraly dvě děti, i když se neprokázalo, že by byly zneužívané či že by trpěly nepřiměřenými tělesnými tresty? Mohly by české úřady pro ně udělat víc?

Já doufám, že pro ně udělají víc. Právě proto na ně apeluji a přednesla jsem své interpelace na premiéra Sobotku, ministryni práce Marksovou, ministryni spravedlnosti Válkovou, ministra zahraničí Zaorálka a ministra pro lidská práva Dienstbiera. Ty odpovědi byly odlišné i kvůli zaměření jednotlivých rezortů. Ale bylo z těch odpovědí a následné diskuze zřejmé, že v této věci spolu nespolupracují. Já věřím, že se tato situace změní a začnou jednat společně a budou hledat společnou cestu. Ta ale nebude jednoduchá. Jedná se totiž o složitý právní i lidský problém a příběh.

Nebylo by vhodné iniciovat na diplomatické mezinárodní úrovni s těmi státy nějaké dohody, že v případě, že by ten cizí stát dítě rodičům odebral, tak by dítě šlo do jurisdikce českého státu, a děti, které mají české občanství, by se vrátily zpět do České republiky? Snad nejsme nějakou zemí třetího světa, aby norské či anglické úřady musely české děti brát z jurisdikce českého státu?

To je ta věc, na kterou jsem upozorňovala ministra zahraničí Zaorálka i ministryni spravedlnosti Válkovou, kdy se jedná o typický příklad střetu jurisdikcí. Tedy o střet norského práva, které Norsko uplatňuje vůči svým občanům, a českého práva. My se můžeme opřít o to, že Michalákovi jsou českými státními příslušníky, a proto žádáme, aby se postupovalo podle českých zákonů. Navíc je fakt, že Norsko není signatářem haagské úmluvy o vzájemném uznávání soudních rozhodnutí v těchto věcech. To znamená, že rozhodnutí norských soudů v těchto věcech bychom nemuseli a neměli přijmout.