Je evidentní, že vláda nyní otázku narovnání s církvemi upozadila a čeká na projednání daňového balíčku. Měla jste v rámci této atmosféry možnost mluvit s nějakým církevním hodnostářem a pozorujete v rámci toho jistou nervozitu zainteresovaných církví?

Církevní hodnostáři, například pan kardinál Dominik Duka, sekretář biskupské konference pan Tomáš Holub nebo ekonom pražského arcibiskupství Karel Štícha už se mě bojí, takže podmiňují svou účast na veřejných debatách, kde se probírají tzv. církevní restituce, mou neúčastí. Jsem pro ně nepříjemným protivníkem.

Kdy, případně pokud vůbec, jste měla možnost se o tomto tématu bavit s některým představitelem vládní koalice? Případně jaké z toho máte dojmy a pocity?

Dosud ne, ale právě v úterý (rozhovor se odehrál ještě před tím - pozn. aut.) se na radnici v Libni, v tzv. Bílém domě koná veřejná debata kandidátů do Senátu za volební obvod 23, čili rozšířené Prahy 8. Takže budu mít možnost, aspoň doufám, zeptat se třeba paní senátorky Filipiové na konkrétní důvody, proč při hlasování v horní komoře zvedla ruku na podporu zmíněného zákona. Zajímají mě její argumenty, protože takzvané stranické hlasování při projednávání tak závažného zákona v Senátu neuznávám.

SLEDUJEME Miliardy pro církve

Nedávno ministryně kultury Alena Hanáková prodělala další trapas v souvislosti s odvoláním šéfa Národního divadla. Co si o ní myslíte? Jste na ni naštvaná, anebo je vám jí spíše líto?

S paní ministryní kultury Alenou Hanákovou jsem mluvila jen jednou na ústavně právním výboru sněmovny, kde vládní zákon o tzv. církevních restitucích jako jeho předkladatelka obhajovala. Nepřipadalo mi, že se v problematice orientuje, ale je možné, že měla špatný den. Z jejích mediálních promluv bohužel usuzuju, že dobré dny ji zatím míjí. Líto mi jí není. Dospělý člověk, ať muž či žena, už přece má rozeznat své schopnosti a taky své limity. Samozřejmě i česká historie zná jedince, kteří své limity „ve svatém nadšení“ překračovali a naslouchali hlasům z pozadí. A pak si připadali zrazení, když stejné hlasy ztichly, nebo změnily nápěv a oni zůstali v pozici obětních beránků.

Dá se uvažovat i v té rovině, že by díky církevním restitucím mohla Alena Hanáková dopadnout podobně jako Vlasta Parkanová s kauzou CASA?

Já tak uvažuju. Proto jsem kvůli návrhu procírkevního zákona, který česká vláda jednomyslně odhlasovala, podala už v lednu trestní oznámení na premiéra a všechny členy jeho kabinetu. Státní zastupitelství to zatím odložilo, což ale neznamená, že to brzy nezvedne a nezačne šetřit.

Nejen v rámci své kampaně do Senátu se setkáváte často s lidmi, matkami s dětmi, atd. Co jste od nich pochytila jako hlavní problémy, co je nejvíce tíží?

Jako spisovatelku mě zajímají příběhy lidí a teď při kontaktní kampani se každým dnem dovídám od obyvatel Prahy 8 další a další informace o jejich problémech a obavách. Tato část Prahy je poněkud zapomínaná a nešvary velkoměsta se tu kumulují. Staré pořekadlo Karlínu a Libni zdaleka se vyhni, sice zní jako nadsázka, ale když tam denně procházím po ulicích a míjím desítky heren, když vidím, jak vnitrobloky, kde si podle pamětníků dřív bezpečně hrály děti a dnes jsou tu ploty, když zjišťuju, že magistrát chce zlikvidovat zahrádkářské kolonie na Libeňském ostrově, které osadníci doslova vytáhli z bahna po povodni v roce 2002, rozčiluje mě to. Lidí na ulicích je míň než dřív, chybí přirozená centra, farmářský trh jednou týdně to nezachrání. Líbí se mi ale, že ne všichni podlehli pocitu marnosti a bezmoci, například centrum, které si v Karlíně vybudovaly Divoké matky je osvěžující oázou a praktickým zázemím pro místní maminky a jejich děti.

Čím byste byla v Senátu zajímavá či jiná, na rozdíl od ostatních členů této komory?

Hodně lidí, když se dověděli, že kandiduju do Senátu, mě varovalo, prý si jen zkazím dobré jméno a stejně prý ničeho nedosáhnu, protože nejsem napojena na žádnou vlivovou skupinu.

To mi evokuje dobu, kdy jsem podepsala Chartu, nebo situaci v devadesátých letech, když jsem bez jakékoliv opory a mandátu založila spolek Šalamoun. Společně s Karlíňákem Johnem Bokem jsme sepsali jednoduchý cíl – podpořit vznik nezávislé justice. Pak jsem celý den trčela na Ministerstvu vnitra a přesvědčovala úřednice, že součástí demokracie je především rozvoj občanské společnosti a že náš spolek musí zaregistrovat. Vyděšené déle sloužící dámy pořád někam telefonovaly, přitlumeným hlasem se s kýmsi radily, ale v šest večer jim povolily nervy a nakonec mi na tu žádost bouchly razítko. Tím chci říct, že člověk musí mít nejen nápady a kuráž, ale taky výdrž.

Senát dnes považuju za bojiště. Musel se k té úloze propracovat, ale dnes už se takzvaně našel a doufám, že po volbách tam přibudou další nezávislí, s kterými se pak dá počítat, aby zákony zpackané ve sněmovně byly zamítány. V naší ústavě je ale zabudovaná obezlička, zamítnutý zákon může sněmovna znovu přehlasovat pouhou nadpoloviční většinou všech členů. Což je v současnosti otázka několika igelitek… Takže tohle bych chtěla prioritně změnit, k přehlasování zamítnutého zákona by dle mého selského rozumu měla mít sněmovna ústavní většinu, aby to oběhové kolečko nebyl jen rituál, ale aby mělo skutečně smysl. Dalších asi sedm priorit, proč chci jít do Senátu, v této chvíli odtajňovat nehodlám. Nebylo by to taktické a já, i když jsem „pouhá“ žena, o taktice a strategii něco vím. Charta byla docela dobrá škola, ať si dnes lidé myslí, co chtějí. A já její podpis beru jako závazek na celý život.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.