Podle Ústavy České republiky, konkrétně čl. 43, je totiž možné nasazení vojáků v zahraničí jen po předchozím souhlasu Parlamentu. A na to v rychlosti, během které vláda zasáhla i přes kritiku tamních lékařských odborářů do vnitřních záležitostí cizí, suverénní země, Vondra i premiér pozapomněli. Své pochybení začali řešit až po upozornění médií a opozicí.

„Tohle nebyl ani případ povodní nebo nějaké větrné smrště, jaká třeba před několika lety postihla Nízké a Vysoké Tatry. Nešlo o žádnou mimořádnou událost nebo přírodní katastrofu, která přišla náhle, bez jakéhokoliv varování. Kdyby byl ministr obrany dobrým taktikem i manažerem, sehnal by si takový souhlas dopředu,“ řekl Parlamentnímlistům.cz politolog Aleš Řehák.

Sledujeme téma Vondra

Samo hlasování bylo značně bouřlivé, senátoři ODS a část klubu TOP 09 a STAN na protest opustili před hlasováním jednací sál. Sama zcela nejednotná koalice to odůvodnila tím, že není v kompetenci Senátu posuzovat ústavnost.

Töpfer se zlobil

Senátor za ODS a herec Tomáš Töpfer situaci okomentoval, že se Senát stává druhou komorou Ústavního soudu. Ještě dál šel ve své kritice ministr obrany Alexandr Vondra, který své i vládní počínání přišel obhajovat do Senátu a nasazení svých podřízených stále nevidí jako protiústavní. „Tohle je prostě odborářská akce v senátním hávu,“ šokoval přítomné Vondra. Nedokázal však už vyvrátit námitky senátorů za ČSSD, proč tedy byli armádní lékaři nasazeni v civilních nemocnicích, navíc shodou okolností právě v těch, na které nejvíce dopadly hromadné odchody nespokojených slovenských lékařů.

Nebylo to jen cvičení

Naopak podle levice, která horní komoru ovládá, nešlo o žádné vojenské cvičení. S tím souhlasí např. hlava Senátu Milan Štěch (ČSSD). Také podle jeho stranického kolegy Jiřího Dienstbiera nebylo žádné cvičení české armády v tomto směru a v tomto termínu plánované a teprve dodatečně bylo vykonstruováno.

Nasazení armádních lékařů tvrdě kritizovali jejich čeští civilní kolegové, i když uznávali, že s ohledem na nebezpečí trestního stíhání jejich vojenští kolegové nemohou své nasazení, byť oznámené v šibeničním termínu, odřeknout. Spěch, ve kterém došlo k dohodě mezi slovenskou a českou vládou, způsobil také nejen napětí v řadě rodin lékařů, vyslaných do mise, ale také na jejich pracovištích. Tam bylo nutné složitě přehazovat jejich služby, které si za ně museli „rozebrat“ jejich kolegové, samozřejmě k jejich „velkému“ nadšení.

Proti vládnímu rozhodnutí vyslat několik desítek českých armádních lékařů z nemocnic a pracovišť v Praze, Brně a Plzni-Líních (další byli v pohotovosti doma) protestovali slovenští odboráři. Podle nichž se česká vláda neměla co míchat do sporů mezi slovenskou vládou a odbory, které akci, směřující k přidání platů slovenským lékařům uspořádaly. Když nakonec došlo k dohodě s vládou Ivety Radičové a lékaři se vrátili do práce, odjeli pak čeští armádní specialisté domů.