Vaším cílem bylo předložit v Parlamentu zákon na ochranu whistleblowerů, tedy lidí, kteří stejně jako vy upozorní na korupci nebo podvody ve státní správě. Proč váš návrh zákona v Senátu neprošel?

Hlavní výhrada spočívala v tom, že v kompetenci ombudsmana není rozhodovat, ať už ve správním nebo jiném typu řízení. A návrh zákona předpokládal, že ombudsman by byl osobou, která potvrdí, zda oznamovatel korupčního nebo nekalého jednání splnil zákonné podmínky a může požívat ochrany jako třeba členové výborů odborových organizací. Zásadní připomínka spočívala v tom, že by musely být rozšířeny kompetence ombudsmana.

Ale rozšíření kompetencí ombudsmana může být součástí nového zákona o ochraně oznamovatelů korupce, to přece není takový problém. Nešlo to doplnit?

V návrhu byla taková konstrukce, že tímto zákonem na ochranu whistleblowerů bude novelizován i zákon o veřejném ochránci práv. Přesto se objevily připomínky, že to není úplně koncepční, ale bohužel nikdo z oponentů neuvedl, jaká jiná osoba by mohla nezávisle posoudit, zda oznamovatel korupce splňuje zákonné podmínky pro ochranu. V zahraničí je běžné, že na to existují samostatné úřady, ale cílem zákona nebylo zřizovat nový institut. Cílem bylo využít institucí, které tu jsou. Jako další řešení se nabízí, ale to bude na diskusi se senátory, kteří návrh kritizovali, že tato kompetence může být částečně přenesena na soud, který by se v rámci předběžného opatření vyjádřil, zda oznamovatel ty podmínky splňuje. Ale kdo bude tou nezávislou osobou, bude záležet na tom, jak se k tomu kolegové budou stavět.