Ona - kvůli původně malému dluhu čelí exekuci ve výši cca 72 000 korun. Má obstavený účet, dům i invalidní důchod. Jak říká, vnímá to jako pomalou likvidaci v rukavičkách dnešního systému, odkud není cesty zpět... Vezměme to ale po pořádku:

Nutno předeslat, že plnou totožnost této sedmačtyřicetileté ženy redakce zná, respektuje však její přání zůstat v anonymitě. Jak paní Hana říká – hlavně kvůli synovi, který vším, co se v posledních letech kolem něj děje, trpí. S kůží na trh v podobě medializace svého příběhu se přesto rozhodla vyjít, a tak se objevila i v jednom z dílů pořadu Máte slovo.

„Věřte prosím, své žáčky jsem vždy učila, že s pravdou a upřímností vždy nejdál dojdou, neboť k tomu jsem byla sama od mala vedená. Nyní bych nemohla dále žít s pocitem, že jsem se alespoň nepokusila o nápravu věci, která je naprosto amorální, zasahuje naprosto nelidsky a troufám si tvrdit, že i porušuje Listinu základních práv a svobod,“ vysvětlila na úvod pro ParlamentníListy.cz Hana a pokračovala dál v popisu svého příběhu i toho, co by všechno chtěla udělat proto, aby se takové příběhy už v budoucnu nemusely opakovat.

SLEDUJEME téma EXEKUCE

„Mám snahu najít opravdové efektivní řešení v boji proti bezpráví a bezmoci v oblasti vymáhání exekucí. Ačkoli jsem nyní sama na dně a každým dnem očekávám exekuční plnění, neboť stále žádné řešení nemám, než přijdu naprosto o vše, ráda bych se pokusila ještě zabojovat. Ale ne již jen sama za sebe, ale i za ostatní ve stejné, či podobné situaci. Tedy za všechny, kteří čelí exekucím vzniklých z původně malých finančních částek. Exekucím, které jsou možné díky zákonům a systému nastavenému naprosto účelově k likvidaci slušných lidí. Vždyť je třeba si připomínat a poukazovat na to, jak se navyšují počty sebevražd právě díky exekucím, na bezmocnost, na nikam nevedoucí 'pomoc' různých občanských sdružení a organizací, na zákony, které mají platit pro všechny stejně, avšak platí jen pro někoho a v neposlední řadě na to, jak NAPROSTO každý z nás může čelit exekuci, aniž by si ji zavinil. Stačí totiž jen, aby se kdokoliv podíval na internetu na veřejné stránky soudů, insolvencí a dražeb. Zde jsou volně zveřejněná jména, adresy, data narození a dokonce i RODNÁ ČÍSLA včetně vlastnoručních podpisů. Kdokoliv má možnost tyto údaje zneužít a dostat kohokoliv do exekuce, jelikož různé smlouvy se dnes dají uzavírat jen po telefonu nebo po Internetu,“ říká Hana dále svoji určitou obžalobu současnosti.

Další příběhy ParlamentníchListů.cz čtěte ZDE

Jak dodává, podle ní by po zkušenostech, které udělala, mohlo být jedinou nadějí na změnu to, že by všichni nějakým způsobem nespravedlivě popotahovaní vymáháním astronomických dluhů z původních několika set či pár tisícovek dlužné částky, podali HROMADNOU ŽALOBU na stát.  „O to mi jde, to je totiž jediné východisko. Ti jednotlivci zahnaní do kouta totiž samostatně nemůžou nic – a to i v případech, kdy se ukáže, že došlo ve vymáhání dluhu k celé řadě zásadních pochybení. Oni končí na ulicích, v lepších případech na ubytovnách a mají každý den co dělat, aby nějak přežili. Na to, aby si zaplatili právníka, nemají, takže vše prochází beztrestně,“ poukazuje paní Hana na nedostatky, které systém exekucí i vymáhání v Česku skutečně provázejí. A jak k tomuto názoru došla? To napovídá její příběh, který ParlamentnímListům.cz vyprávěla. Vzhledem k jeho složitosti a obsáhlosti je redakčně krácen, ovšem základní body jsou v něm ponechány.

Žili skromně, ale důstojně - než přišla nemoc

„Původním povoláním jsem učitelka ZŠ, žiji sama se synem od narození v Praze, kde syn i studoval. Nikdy jsem neměla žádné potíže s řádným placením a plně jsem si byla vědoma svých povinností. Nebylo to jednoduché, žili jsme se synem sice velmi skromně, ale důstojně, a hlavně bez dluhů. Na přelomu roku 2004/2005 jsem však onemocněla klíšťovou meningoencefalitidou s velmi těžkým průběhem a následně s trvalými následky, kvůli kterým jsem se musela smířit s tím, že zůstanu v plném invalidním důchodu,“ vypráví paní Hana začátek své těžké životní anabáze.

Invalidní důchod však znamenal, že se jejich měsíční příjem domácnosti rázem snížil o celou polovinu. „Nikdo si nedovedl představit, jaká beznaděj vznikla, syn byl na studiích a já bez potřebných finančních prostředků. Bydlíme v bytě 2+1, který dříve patřil OPBH, po revoluci se však vrátil majitelce, která opět celý dům i s nájemníky prodala jinému majiteli. Ten využil všechny možnosti nastavit nájemné sice regulované, ale do nejvyšší možné částky, kterou po nás ihned začal požadovat,“ pokračuje ve vyprávění Hana.

Podotkla pak, že měla po zemřelém otci v jižních Čechách starou rodnou chalupu z r. 1940, kde otec žil až do své smrti. Byl nemajetný, chalupa tak prý zůstala velmi zchátralá, k trvalému obývání naprosto nevhodná. Na opravy Hana neměla finance, ale snažila se ji alespoň udržovat v rámci svých možností. Prodat ji ale nešlo z důvodu nevyřešené sporné jedné části zahrady. Jednalo se ale také o nemovitost, kde Hana už jako dítě trávila své dětství na venkově a o místo, které umírajícímu otci slíbila, že nikdy neprodá. „Znamenala pro nás především jistotu, že i kdyby se v životě stalo cokoliv, bezdomovci z nás nebudou, neboť chalupa v osobním vlastnictví to JISTÍ,“ povzdechla si Hana.

Poté, co Hana těžce onemocněla, nebylo najednou dostatek peněz ale ani na to, aby mohla řádně hradit nájemné a ještě syna udržet na studiích. A tak - místo, aby se léčila z těžké nemoci - musela začít jednat a situaci řešit.

Marné očekávání spásy ze strany státu a záchrany v podobě finanční výpomoci...

„Nejdříve jsem vyčerpala mojí finanční rezervu naspořenou právě pro tyto nenadálé a nečekané události. Pak mi vypomohla maminka (80 let), která měla naspořeno na pohřeb. Hrozně jsem se styděla za to, že jsem ty peníze musela přijmout. Začala jsem jednat s úřady, a to byl začátek mého konce. Přitom jsem poprvé v životě sklonila hlavu a potupně šla požádat o příspěvek v hmotné nouzi. Chápu, že je třeba každého žadatele nejdříve nějak posoudit, proto jsem velmi pečlivě plnila vše, co bylo po mně požadováno a žádost i s mnoha dalšími prokazovacími podklady jsem doložila. Do měsíce jsem ale dostala odpověď, že mi žádost zamítají,“ řekla dále sedmačtyřicetiletá žena v nesnázích.

Jenomže každý měsíc bylo třeba řádně hradit všechny povinné platby spojené s bydlením a ona najednou měla nižší příjem, než činily výdaje. Nevzdávala se. „Postupně jsem se odvolávala a zjišťovala důvody zamítnutí. Pokaždé jsem se ale dozvídala jiná odůvodnění. Jednou to, že musím nejdříve chalupu po otci prodat nebo se tam odstěhovat, protože jinak nemám na pomoc nárok. Nikoho nezajímalo, že jsem ji prodat nemohla, neboť probíhal soud s bývalým manželem, který po mně požadoval vyplacení poloviny, čili byla soudně zablokovaná. Když jsem však poukázala i na fakt, že se z Prahy nemohu náhle odstěhovat do zapadlé malé vesnice vzdálené 20 km od Českých Budějovic, protože v Praze syn i studuje, a na to, že nemovitost není přizpůsobená k trvalému bydlení, úřad udělal na chalupě šetření mé situace. Jejich pracovnice zkontrolovaly doslova vše, chybělo snad už jen otevírání a kontrola obsahu skříní,“ popisuje své trpké zkušenosti Hana.

(Zde je nutno v rámci objektivity podotknout, že ParlamentníListy.cz vzhledem k několikaletému časovému odstupu od těchto událostí nemají možnost konfrontovat tyto zkušenosti s postojem úřednic. Jelikož však celou řadu průkazných písemných podkladů celého svého příběhu paní Hana předložila, redakce prezentuje její příběh tak, jak byl odvyprávěn z úhlu pohledu dotyčné ženy.)

„Jen jsem seděla a sledovala, jak se po celém domě, zahradě i kůlně pohybují s naprostou suverenitou, jakoby chalupa patřila jim a nikoli mně. Závěr zněl, že chalupa je skutečně k trvalému bydlení neobyvatelná. I po tomto frustrujícím zážitku mi ale svitla naděje na to, že mi nějaká finanční dávka bude přiznána. Avšak spletla jsem se a pracovnice šetřily dále. Jednoho dne přišel syn ze školy domů naprosto zlomený, že pro ostudu už ani raději nedostuduje, neboť ho sociální pracovnice přišly šetřit osobně do školy a jednaly jak s jeho třídním profesorem, tak i s ředitelem školy,“ pokračuje dál Hana.

Ombudsman připustil některá pochybení, ale...

Jak podotkla, vše se dělo přitom už v době, kdy byl syn plnoletý. „Jelikož byl řádným studentem, sociální pracovnice nepochodily, nic špatného nenašly. Začala jsem však chápat, že se zde nejspíše již začíná jednat o to, že když už mi jednou příspěvek neuznaly, tak jen aby asi nemusely přiznat pochybení, začaly hledat důvody, jak mi spíše nepomoci, než naopak. Jelikož už začaly však jednat naprosto tak, že to začalo škodit i mému synovi, ze zoufalství jsem se obrátila na ombudsmana. Po dalším období mně ale přišlo vyjádření, že sociální odbor ve věci šetření mého syna na střední škole skutečně pochybil, avšak na ovlivnění ostatních rozhodnutí mých žádostí o příspěvek v hmotné nouzi nejsou kompetentní,“ popsala žena další úsek svých trablů.